Cesty českých knih Evropou

Vizualizace putování české knižní kořisti Evropou

Mikulov ⇒ Olomouc

(1646)

V Mikulově, který švédská vojska obsadila v dubnu 1645, se hlavní knižní kořistí stala dietrichsteinská knihovna nacházející se na zámku. Tato knihovna, jejímž hlavním tvůrcem byl kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636), tehdy obsahovala cca 9000 knih a ve své době byla – hned po rožmberské knihovně – druhou největší knižní sbírkou v  českých zemích. Pravděpodobně ještě před jejím odvozem z Mikulova do Olomouce byl – za vrchního dozoru válečného rady Alexandra von Erskeina – vytvořen oborový katalog, který se dochoval v Královské knihovně ve Stockholmu. Vlastní katalogizací byl pověřen švédský válečný komisař Johannes Busso, který tuto činnost dokončil v roce 1646. Jeho pečlivý a detailní katalog je jedinečným dokladem celkové podoby dietrichsteinské knihovny v závěrečné etapě její samostatné existence. Před odvozem byla dietrichsteinská knihovna uložena do 47 sudů; do dalších dvou byly uloženy matematické a astrologické přístroje a glóby, které se nacházely v prostorách zámecké knihovny. Samotný odvoz knihovny do Olomouce, který se pravděpodobně uskutečnil v první polovině roku 1646, zajišťoval na příkaz polního maršála Lennarta Torstensona švédský generálmajor Mortaigne.

Olomouc ⇒ Stockholm

(1646 – 1647)

V Olomouci, obsazené švédskými vojsky od roku 1642, byly částečně či kompletně zabaveny téměř všechny církevní a klášterní knihovny. Císařský komisař J. Busso před odvozem zkatalogizoval minimálně knihy z jezuitské knižní sbírky, tento katalog se však nedochoval, tudíž celkový počet ukořistěných knih z Olomouce neznáme. Velitel švédské posádky Valentin Winter odeslal tamní knižní kořist ve dvou fázích: 4. 11. 1646 byla odvezena kapucínská a ditrichštejnská knihovna, jezuitská, kapitulní a další klášterní knihovny byly odeslány 6. 1. 1647. Přeprava knižní kořisti z Olomouce byla svěřena Wittenbergovu vojsku, které ji během zimy 1646–47 dopravilo do Hlubčic (Głubczyce), kde zůstaly do jara 1647. Kvůli ohrožení Hlubčic císařskými vojsky nechal Wittenberg knihy převézt dál přes Namysłów a Żmigród do Hlohova (Głogów). Zde byly bedny s knihami přeloženy na 14 malých lodí, které dopravily knižní kořist po Odře do Štětína a odtud po moři do Stockholmu. Knižní kořist z Moravy dorazila do Stockholmu začátkem června 1647.

Praha ⇒ Stockholm

(1648 – 1649)

V Praze, jejíž levobřežní části (Malé Strany a Hradčan) se Švédové zmocnili 26. 6. 1648, se nejrozsáhlejší knižní kořistí stala rožmberská knihovna přemístěná v roce 1647 z Třeboně na Pražský Hrad. Součástí švédské kořisti se stal i její původní katalog, který byl dokončen v roce 1608 na sklonku života Petra Voka z Rožmberka. Obsahuje záznamy o téměř 10.000 titulech a je dnes uložen ve fondu Královské knihovně ve Stockholmu. Součástí švédské kořisti z Pražského Hradu se staly také knihy z bývalé Rudolfovy kunstkomory a knihy patřící dalším členům habsburského rodu (např. Matyáše II. Či Ferdinanda III.). Z Malé Strany byly do Švédska také odvezeny knihy z církevních institucí (například z jezuitského profesního domu) a zřejmě i některé osobní knihovny. Příprava převozu knižní kořisti, kterou byl pověřen Alexander von Erskein, probíhala na přelomu července a srpna. Poté byly knihy, uskladněné ve třiceti bednách, dopraveny po Vltavě a Labi do mecklenburské pevnosti Dömitz, kde zůstaly uloženy přes zimu. Knihovna a císařská kunstkomora zřejmě neopustily Prahu společně, ale je možné, že se cestou potkaly. Konfiskace a přeprava pražských knižních sbírek, zorganizovaná poněkud narychlo před uzavřením Westfálského míru a opuštěním Prahy švédskými vojsky, probíhala zřejmě poněkud méně organizovaně, než tomu bylo o rok dříve na Moravě. Jednotlivé knihy či rozsáhlejší soubory si tak přivlastnili či odcizili i švédští vojáci a velitelé (Johann Klee, Alexander Erskein); další knihy se zřejmě poztrácely cestou při napadení švédského konvoje císařskými jednotkami. Na jaře roku 1649 byly knihy přemístěny z Dömitzu do Wismaru a odtud byly po moři přepraveny do Stockholmu, kam dorazily v květnu roku 1649.

Stockholm ⇒ Uppsala

(1648)

V roce 1648 darovala královna Kristina univerzitě v Uppsale 120 převážně historických děl, které z větší části pocházely z knihoven ukořistěných na Moravě (dietrichsteinská knihovna a sbírky olomouckých církevních institucí). V univerzitní knihovně v Uppsale se dochoval seznam darovaných knih, který vznikl při jejich převzetí univerzitou v roce 1648. Další knihy pocházející z českých zemí se do Uppsaly dostaly také později, převážně však prostřednictvím osobních knihoven (Magnus de la Gardie, Erik Appelgren a další).

Stockholm ⇒ Åbo (dnes Turku)

(1648 a 1653)

Podobně malý rozsah – 87 svazků – měl i dar královny Kristiny pro gymnázium v Äbo, který byl realizován v roce 1648. O čtyři roky později obdrželo gymnázium dalších 315 svazků, ty však pocházely z českých knižních sbírek již jen částečně. Ke skladbě darovaných knih však nelze říci nic určitého, neboť v roce 1827 tamní knihovna téměř kompletně shořela při ničivém požáru.

Stockholm ⇒ Strängnäs

(1649)

Nejrozsáhlejší soubor knih získaných v českých zemích darovala královna Kristina katedrální knihovně ve Strängnäs v roce 1649. Do současné doby se v této knihovně dochovalo 1027 titulů pocházející z české kořisti a zhruba dalších 1055 knih z českých knihoven bylo v 18. století nabízeno zahraničním zájemcům v aukčním prodeji. O tomto daru panuje obecně vžitá představa, že jeho jádro tvořily nadbytečné duplikáty z královské knihovny a knihy, o které se Kristina osobně nezajímala. Podle všeho se však jednalo o promyšlený akt, ve kterém hrál klíčovou roli blízký vztah královny Kristiny k Johannesovi Matthiae Gothovi, biskupovi ve Strängnäs. Rozsáhlý knižní dar, který díky němu katedrální knihovna obdržela, byl podle všeho výrazem osobního vztahu a respektu královny Kristiny k jeho osobě. Při výběru museli knihovníci ve Stockholmu vycházet z původních katalogů přivezených z Čech či vybírat knihy přímo, neboť k reorganizaci všech sbírek a nové katalogizaci došlo na královském dvoře až v letech 1650–1651. Vzhledem k úzkým vazbám biskupa Matthiae ke královně je i možné, že o obsahu daru vyjádřil konkrétní přání či dokonce vydal rámcový pokyn. Soubor darovaných knih měl výrazně náboženský a zároveň multikonfesijní charakter a nelze vyloučit, že měl do jisté míry symbolizovat, či dokonce manifestovat nadčasové ekumenické postoje, které zmíněný biskup zastával. Nasvědčuje tomu i snaha Johannese Matthiae katedrální knihovnu okamžitě veřejně prezentovat – a to nejen symbolicky prostřednictvím katalogu, ale i reálně – knihovna byla umístěna v katedrálním kostele na veřejně přístupném místě ještě v tomtéž roce, kdy knihy doputovaly do Strängnäs.

Stockholm ⇒ Västerås

(1650)

Knihy do Västerås putovaly pravděpodobně až po roce 1650 či 1651, přestože tamní biskup, Johannes Rudbeckius, žádal švédského kancléře Axela Oxenstiernu o podporu v podobě knižního daru pro nově zřízené místní gymnázium již ve třicátých letech 17. století. K jeho realizaci došlo až poté, co do Stockholmu dorazily rozsáhlé knižní soubory z Čech a Moravy. Gymnázium tehdy obdrželo minimálně 450 svazků, můžeme-li odhadovat podle dnešního stavu dochování, ovšem z obsahové skladby dochovaných knih je však zjevné, že knižní soubor pro Västerås nemohl ve větší míře plnit vzdělávací funkci a spíše navozuje dojem jakéhosi daru ad-hoc, tak aby byly vyslyšeny dvacet let staré žádosti tamního biskupa a zakladatele gymnázia Johanna Rudbecia.

Stockholm ⇒ Řím

(1654 – 1660)

Po abdikaci na švédský trůn v roce 1654 odcestovala královna Kristýna do Říma a s sebou si odvezla i část královské knihovny. Výběr knih, který probíhal velmi narychlo, prováděli především královští knihovníci (povolán byl i bývalý knihovník Isaac Vossius). První delší zastávku na cestě do Říma přestavovaly Antverpy, kam Kristýna i její knihy dorazily v létě roku 1654. Odsud Kristýna pokračovala v cestě už na konci téhož roku, zatímco její – stále nevybalené knihy – zde zůstaly uloženy téměř dva roky. V lednu až květnu 1655 probíhala jejich první inventarizace a jejím výsledkem byl tzv. antverpský katalog, dochovaný ve Vatikánské knihovně v Římě. V jeho první části, kde byly zaznamenány zejména knihy ze starších akvizic, se nachází i knihy pocházející původně z českých zemí. Teprve na podzim roku 1656, tedy rok poté, co Kristina dorazila do Říma, ji následovala i její osobní knihovna uložená v Anverpách. V Římě byly knihy od roku 1660 uloženy v Palazzo Riario, který byl Kristininým domovem až do její smrti v roce 1689.

Stockholm ⇒ Haag ⇒ London ⇒ Leiden

(1654 – 1690)

S královským knihovníkem Isaacem Vossiem, který vybudoval rozsáhlou osobní knihovnu, se některé knihy z českých zemí ocitly v Anglii a později v Nizozemí. Isaac Vossius získal během své služby u dvora ve Stockholmu značné množství knih, které obdržel jednak jako kompenzaci za nevyplacenou mzdu, část však zřejmě získal i jinými, méně legálními způsoby. Jeho knihovna jej doprovázela v místech jeho pozdějšího působení v Haagu (do 1670) a Londýně (do 1673). Část svých knih také rozprodal v aukcích (1656 a 1666) ještě za svého života. Po Vossiově smrti v roce 1689 nabízeli dědicové knihovnu univerzitě v Oxfordu, nakonec ji však v roce 1690 zakoupila univerzita v Leidenu, byť se drahým nákupem dostala do přechodných finančních potíží.

Stockholm ⇒ Brno

(1878)

Se souhlasem parlamentu daroval v roce 1878 švédský král Oskar II. českým zemím soubor vzácných českých rukopisů pocházející z válečné kořisti: jednalo se o 23 rukopisů a 2 tisky. Jako symbolický protidar obdržela švédská strana soubor luxusních moderních tisků rakouské provenience. Hlavním iniciátorem této ojedinělé akce byl historik Beda Dudík, který od dob svého studijního pobytu ve švédských knihovnách v roce 1851 udržoval čilé kontakty se švédskou stranou, zejména s ředitelem Královské knihovny ve Stockholmu Gustavem Edvardem Klemmingem. Celému aktu předcházela od roku 1875 zdlouhavá jednání, v jejichž pozadí stála především neochota a liknavost moravského zemského výboru se v této otázce angažovat. Rukopisy, které Beda Dudík osobně převzal 7. června 1878 ve Stockholmu, nejdříve putovaly do Vídně, kde si je chtěl prohlédnout císař František Josef I. Poté byly převezeny do Brna a 27. června 1878 uloženy v Moravském zemském archivu.