Švédská knižní kořist z Mikulova

Komentovaný překlad 11. kapitoly z knihy Otto Walde, Storhetstidens litterära krigsbyten. En kultur-historisk-bibliografisk studie. I. Uppsala 1916, s. 247-305.
překlad: Daniela Mrázová
komentáře: Lenka Veselá

Obsazení Mikulova

Poté co Lennart Torstensson v bitvě u Jankova na začátku roku 1645 rozprášil nepřátelská vojska bránící mu v postupu k hlavnímu městu císařství, neprodleně vítězství využil a rychlými pochody táhl Moravou na Vídeň. 30. března padla poslední bašta chránící metropoli, předmostí za Dunajem. Ukázalo se však, že rozvodněnou řeku není možné přejít a plánovaná podpora sedmihradského knížete Georga Rákócziho nedorazila, takže se švédská vojska musela po čase stáhnout zpět na Moravu. Ještě předtím vyslal Torstensson z Mistelbachu, kde měl hlavní stan, generálmajora Mortaigne, aby obsadil Mikulov ležící na moravské straně hranic s Rakouskem. Ten bránila jen hrstka lidí, kteří proti zkušeným švédským jednotkám nic nezmohli, a 6. dubna padlo město i se zámkem do švédských rukou. Dobyvatelé se zmocnili bohaté kořisti, zejména děl a munice. Prameny však uvádějí i jinou kořist, „eine stattliche Bibliothec, so der Cardinal von Dietrichstein angestellet und sehr hoch gehalten“, jež byla na rozkaz polního maršálka péčí pomocného rady Alexandera von Erskeina zabalena do padesáti sudů a přes Gross-Glogau poslána do Švédska.[1] Jak je uvedeno výše, o inventarizaci a zabalení této knihovny se podobně jako v případě olomoucké kořisti postaral Johann Bussow. Erskein však pravděpodobně na práce nějak dohlížel. O tom, že se při této příležitosti v Mikulově nacházel a obvyklým způsobem rozšiřoval své archivní poklady, svědčí sbírka zaznamenaná v jeho katalogu a sahající až po číslo 12, pod názvem „Literæ et Acta Dieterichstainiana“. Archiválie zahrnují období skoro sta let, takže se nejspíš jednalo o velkou část kardinálovy korespondence i korespondence ostatních rodinných příslušníků.[2] Kde tato sbírka později skončila, nevím.

Komentář: Odvezená část ditrichštejnského archivu byla později vrácena zpět do Čech – detailně Jan Řezníček, Archiv a hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Sborník archivních prací 26/2, 1976, s. 290-326 a Emil Schieche, Umfang und Schicksal der von Schweden 1645 in Nikolsburg und 1648 in Prag erbeuteten Archivalien, Bohemia 8/1, 1967, s. 111-133. K válečným událostem na Moravě a dobytí Mikulova podrobně František Matějek – Ivo Barteček, Morava za třicetileté války = Mähren während des Dreißigjährigen Krieges. Praha 1992 a Miroslav Svoboda, Opevnění města Mikulova, Jižní Morava 49, sv. 52, 2013, s. 156-176.

Katalog ditrichštejnské knihovny z roku 1646

Při zabavování mikulovské knihovny pořídil nejspíš sám Bussow inventář, sepsaný nadmíru pečlivě i vzhledně a svázaný v černě mořené kůži a se zlatou ořízkou. Na přední straně je zlatě vyraženo „Bibliotheca Nicolsburgensis Anno 1646“.[3] Katalog vznikl nejspíš na místě a knihy v něm jsou zaneseny podle svého umístění v regálech, každá nauka zvlášť, s vlastní signaturou. Rovněž tato knihovna měla, jak lze soudit podle dochovaných exemplářů, písmenné signatury a byla rozdělena do dvaceti čtyř oborů „sub litera“ A, B atd. Využita tedy byla celá abeceda od A do Z. Tento systém je uveden na první stránce inventáře v podobě obsahu: „Classium sive thecarum huius bibliothecæ NicolsBurgensis“[4], v němž je výčet různých nauk patřících pod každé písmeno.[5] Pro rekonstrukci mikulovské knihovny je tento obsah zvlášť cenný, protože souhlasí se signaturami uvedenými na hřbetech knih, které se v mnoha případech zcela nebo částečně zachovaly. Ne vždy je však možné je rozeznat, protože během nové katalogizace a přiřazování signatur, k nimž došlo v knihovně královny Kristiny za knihovníka Isaka Vossia, se ze všech sil snažili vymazat předchozí signatury a nahradit je písmeny podle nového systému.[6] Bussowův inventář byl vypracován obzvlášť pečlivě, což znamená, že s ním dotyčný strávil hodně času. Katalog sestává z 363 hustě popsaných stránek a jeho zhotovení muselo jistě trvat několik měsíců, tituly jsou zapsány poměrně přesně a u každé knihy je uveden i formát, místo, kde byla vytištěna, a rok vydání.[7] Postupně jak inventura probíhala, knihy se nejspíš také balily. Byly ukládány do sudů, „vasa“, jichž bylo čtyřicet sedm, a v inventáři je jednotlivě uvedeno, kterou část knihovny obsahuje který sud. Rukopisy nebyly zabaleny zvlášť, nýbrž se nacházely mezi tisky na příslušných místech, jak určovalo rozdělení do oborů, pravděpodobně ve stejném pořadí, v jakém byly umístěny v knihovně za kardinála Ditrichštejna.[8] Vlastní knihovna, registrovaná v abecedním pořadí, byla uložena v sudech 1–39. Poslední sud zahrnoval i malou část oddílu „Miscellanea“ bez zvláštní signatury. Nádoba číslo 40 obsahovala dublety, označené písmeny AA, č. 41 dublety pod písmeny BB. V sudech 42–46 následovala sbírka „Miscellanea“ pod písmeny CC–HH. Není známo, že by tyto dodatečné oddíly obsahovaly knihy, které byly zakoupeny později a nebyly dosud zkatalogizovány nebo zařazeny, nicméně je to možné. Jak bylo tenkrát běžné, ke knihovně náležely některé matematické a astrologické přístroje a glóby. Ty byly uloženy do tří sudů, č. 47–49, a tím byla zásilka uzavřena.

Komentář: Originál tohoto katalogu je uložen v Královské knihovně ve Stockholmu (sign. U: 377), nyní je však k dispozici jeho digitální kopie. K oborové skladbě ditrichštejnské knihovny a vývoji katalogizační praxe více Lenka Veselá, Knihovna Františka z Ditrichštejna v dobovém kontextu. In: Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium, Mikulov, 2006, s. 227-238 a komparačně také Lenka Veselá, Knihovna jako uspořádaný obraz světa. Oborové třídění rakouských a českých šlechtických knihoven (1550 – 1650). In: Knižnice ako fenomén kultúrneho dedičstva Slovenska a Slovákov, Žilina 2017, s. 164-181. Přehled bohemikálních rukopisů zaznamenaných v tomto katalogu publikoval Prokop Zaoral, Stockholmský inventář mikulovské knihovny z r. 1646, Studie o rukopisech 10, 1971, s. 237-256.

Knihovna Adama z Ditrichštejna

Mikulovská knihovna byla, přinejmenším co do velikosti, nejspíš nejvýznamnější ze všech knižních sbírek, které byly Švédy dopraveny do vlasti jako válečná kořist. Jejím zakladatelem byl svobodný pán Adam z Ditrichštejna, první toho jména, který sídlil v Mikulově. Narodil se ve Štýrském Hradci v roce 1527, byl vychován u dvora a jako společník nebo vychovatel doprovázel císařské prince při jejich zahraničních cestách. Roku 1563 se stal vrchním hofmistrem synů Maxmiliána II., Rudolfa a Ernsta, které doprovázel do Španělska, kde se jim mělo dostat vychování na dvoře Filipa II. Sňatkem s vévodkyní Margaritou da Cardona, která byla příbuzná se španělským královským rodem, dosáhl Ditrichštejn blízkého kontaktu se dvorem a během svého pobytu ve Španělsku vykonával významnou a velice váženou funkci při ochraně rakouských zájmů. Těšil se velké přízni Filipa II., který ho zahrnoval cennostmi. Stal se rytířem řádu zlatého rouna i členem řádu calatravských rytířů.[9] V roce 1569 nebo, jak sám uvádí, v roce 1567 získal od tohoto řádu bohaté léno, čili komendu, Alcanez.[10] Teprve roku 1571 se vrátil do vlasti, kde se záhy usadil v Mikulově, jenž mu byl o rok později přidělen císařem jako odměna za prokázané služby. Přesto se jako komoří často vyskytoval přímo na dvoře Maxmiliána II., s nímž ho pojilo úzké přátelství. Po císařově smrti roku 1576 se stáhl z dvorského prostředí a zbytek života strávil v Mikulově, kde roku 1590 zemřel.

Adam z Ditrichštejna byl muž s nezanedbatelnými literárními zájmy a pěstoval živý kontakt s řadou tehdejších učenců, např. s orientalistou Busbeckem a s představeným dvorní knihovny ve Vídni Hugem de Blootem [Hugo de Blotius], který mu v roce 1576 věnoval její katalog.[11] V závěti odkázal brněnským jezuitům peněžní obnos určený k rozšíření jejich knihovny.[12] I jeho vlastní knižní sbírka byla díky koupím i darům velmi dobře vybavená. Dodnes se z pozůstatků bohaté mikulovské knihovny dochovaly stovky svazků, u kterých lze díky jeho jménu a mottu nebo věnování určit původ z této doby. Mnohé z těchto knih byly zakoupeny kolem roku 1570 během Ditrichštejnova pobytu ve Španělsku. Většina je vázaná v typické dobové francouzské vazbě z hnědé telecí kůže a má specificky linkovaný titulní list. Rovněž jsem zaznamenal řadu svazků s věnováním pocházejících z této sbírky. Tak se např. v Uppsale nachází exemplář Responsa iuris Matthiase van Wesembeeka, P 2, vytištěný v Basileji roku 1577[13], s tímto nápisem: „Illustri et Generoso Domino D. Adamo a Dittrichstain Baroni etc. in Nicolaipurgo S. Caes. Maiest. consiliario intimo et Sacri Palatij supremo præfecto mecenati et patrono suo plurimum obseruando author dono dedit“. Podobné věnování nesou Goltzův Gaius Iulius Cæsar a Rerum ungaricarum decades quatuor od Antonia Bonfiniho, vytištěné ve Frankfurtu v roce 1581, obě dnes v uppsalské knihovně.

Komentář: Dosud evidované exempláře z knihovny Adama z Ditrichštejna svědčí o tom, že svým knihám věnoval aktivní pozornost. Knihovna Adama z Ditrichštejna tvořila podstatnou část nejstaršího dochovaného katalogu ditrichštejnské knihovny z roku 1614 (tehdy obsahovala 1.103 titulů) a byla ryze privátního charakteru. Mezi Adamovy čtenářské priority patřily knihy věnované historii, politice a také beletrie a díky jeho zahraničnímu původu a přetrvávajícím kontaktům se španělským prostředím obsahovala nadprůměrné množství jazykově španělské a italské literatury. Pozoruhodné vztahy císařského knihovníka Huga Blotia k Adamovi z Ditrichštejna se projevily i v jeho zprostředkovatelské roli při nabízené koupi knihovny vídeňského humanisty Johannese Sambuca v roce 1585. K dějinám ditrichšteinské knihovny za Adama více Josef Polišenský, Hispanika mikulovské ditrichštejnské knihovny z roku 1614, Jižní Morava 1972, s. 157–160 (španělská verze in: Iberoamericana Pragensia 6, 1972, s. 199-203); Lenka Veselá, Knihovna Františka z Ditrichštejna v dobovém kontextu. In: Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium, Mikulov, 2006, s. 227-238 a také Burkhard Seuffert, Bibliothek und Archiv auf Schloss Nikolsburg in Mähren vor 1645, Zentralblatt für Bibliothekswesen 42, 1925, s. 253-259. Jako problematické je třeba označit Seuffertovy údaje o akvizici jednotlivých knih konkrétními členy ditrichštejnského rodu pouze na základě jejího výskytu v dochovaných katalozích a tematické spřízněnosti knihy s aktivitami Ditrichštejnů.

Životopis Františka z Ditrichštejna

Přesto se nezdá, že by knihovna v Mikulově dosáhla v Adamově době nějakého většího významu. To se stalo až za jeho syna, kardinála Františka z Ditrichštejna, mocného olomouckého biskupa, který představoval mohutnou oporu moravské rekatolizace. Díky němu se mikulovská knihovna stala světově proslulou.

František z Ditrichštejna se narodil v Madridu v roce 1570 během otcova pobytu u španělského dvora. Výchovy se mu dostalo v Praze a ve Vídni a v německé koleji v Římě. Ve třiadvaceti letech se stal kanovníkem ve Wrocławi, roku 1597 získal kněžské svěcení a bezprostředně poté ho papež Klement VIII. povolal do Říma, kde byl jmenován papežským komořím. Požíval u papeže velké přízně a měl nezanedbatelný vliv. Díky svému původu a nadání, které ho předurčovaly k nejvyšším duchovním postům, byl už v červnu 1599 jmenován kardinálem a téhož roku i přes odpor kapituly dosazen na biskupský stolec v Olomouci, to vše v devětadvaceti letech.[14] Záměrem papežova i císařova rozhodnutí jmenovat ho biskupem bylo prostřednictvím mladého a energického muže, který se vášnivě zajímal o rehabilitaci katolické nadvlády, dobýt zpět pro původní církev kacířskou Moravu, jíž se dále šířily reformní nauky. A tady se dostal správný člověk na správné místo. S přízní hlavy duchovní i světské moci a s podporou širokých kontaktů mezi vyšší šlechtou získal mladý aktivní kardinál do svých rukou vynikající kvalitních autorů, předevšímmožnost zaměřit se na vytčený cíl, přičemž nevynechal jedinou šanci toho využít. Po celé své funkční období v roli biskupa neustále bojoval za obnovu katolictví, k čemuž volil různé prostředky, jak se mu zrovna hodilo, podle metody cukru a biče. Své rekatolizační úsilí dovedl do zdárného konce, neboť v době jeho úmrtí byly z Moravy veškeré stopy reformace vyhlazeny.

Díky síle i přizpůsobivosti si zakrátko pro svou činnost v úřadu vydobyl všeobecný respekt, třebaže na začátku působil poněkud cize. Samozřejmě že původem patřil sem, ale přesto na Moravě pobýval málo, narodil se ve Španělsku a vyrostl hlavně v Itálii, kde prožil většinu svého mládí. Kvůli tomu byly i jeho znalosti domácího jazyka nadmíru omezené, což mu v začátcích působení v úřadu činilo nemalé potíže. Když měl poprvé vystoupit na Moravském zemském soudu, poslal soud deputaci se zprávou, že na jeho půdě není povoleno užívat jiného jazyka než češtiny. Kardinál, jenž tento jazyk neovládal, přesto naléhal, aby se mohl jednání zúčastnit, s vysvětlením, že má v úmyslu hovořit latinsky, starým úředním jazykem, než si osvojí moravštinu. Kromě toho věděl, že se dříve na soudě používala němčina; byl rozhodnutý, že se jednání zúčastní, a „nicht als Klotz da zu stehen“. A pokud by mu bránili promluvit, byl připravený obrátit se na císaře.[15] S tím se musel zemský soud smířit a kardinálova účast na jeho zasedání pak proběhla bez problémů.[16]

Ve své práci pro úřad nezapomínal Ditrichštejn na mikulovské panství a všemi způsoby usiloval o jeho duchovní i světský blahobyt. Mimo jiné založil vlastní tiskárnu, kde se tiskly jak původní práce, tak překlady kvalitních autorů, především tedy pravých stoupenců víry, jejichž díla měla být vhodná k tomu, aby přivedla odpadlíky zpět na správnou cestu.[17] Sám kardinál působil jako spisovatel. Kromě spisu „Beichtspiegel“, který nechal vytisknout a rozšířit po své diecézi, pochází z jeho pera řada kázání, předpisy pro reformy kněžského řádu, traktát o sporech v církvi, pastorační dopis z roku 1635 a určitý počet světských i náboženských básní napsaných v mládí.[18]

Komentář: K osobě a působení Františka z Ditrichštejna nejnověji Tomáš Parma, František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii: prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve. Brno 2011, kde shrnuta i starší literatura; dále Pavel Balcárek, Kardinál František Ditrichštejn 1570-1636. Gubernátor Moravy. České Budějovice 2007.

Katalog ditrichštejnské knihovny z roku 1614

Knihovně v Mikulově, kterou zdědil po otci, věnoval kardinál zvláštní péči, a to za pomoci učeného jezuity Jiřího Dingenauera. Ten byl od roku 1614 kardinálovým zpovědníkem a zjevně vykonával i funkci knihovníka. Nejspíš právě jeho péčí se ditrichštejnská knihovna proměnila ve velkolepou sbírku, jíž byla v roce 1645, když se jí zmocnili Švédové. I biskupské archivy v Kroměříži a ve Vyškově spadaly pod Dingenauerovu správu.[19] Vytvořil katalog mikulovské knihovny, jehož originál je uložen v zemském archivu v Brně pod titulem „Catalogus librorum instructissimæ atque locupletissimæ Bibliothecæ illustrissimi Principis et D. D. Francisci Cardinalis a Dietrichstein in arce Nicolsburgensi a Georgio Dingenauer S. J.“.[20] Bohužel tento katalog zaznamenává pouze stručné názvy jednotlivých titulů, aniž by uváděl rok a místo vydání. Dingenauer zemřel roku 1631 ve Vyškově, na zpáteční cestě do Olomouce z Mikulova, kde právě sestavoval výše zmíněný katalog. Pravděpodobně byl teprve na začátku prací, jelikož katalog zahrnuje pouze 1255 titulů [správně 1103 titulů], tedy jen malý zlomek v porovnání s inventářem mikulovské knihovny, který se nachází ve Stockholmu.

Komentář: Jiří Dingenauer první katalog dokončil v roce 1614 a není důvod pochybovat o tom, že knihovna Františka z Ditrichštejna v této době obsahovala pouze jen zmíněných 1103 knih. I pro takto malou sbírku Diengenauer použil složitý systém skládající se z třiceti oborů, ve kterém zkombinoval třídění používané v katolických částech Německa, Francie a zejména v jezuitských knihovnách, a praktická hlediska, která vycházela z obsahové a jazykové skladby ditrichštejnské knihovny. Po formální stránce však tento katalog odpovídá spíše úrovni inventářů (chybí i údaje o roku a místu vydání). K Diengenaurově katalogu a tehdejším uspořádání ditrichštejnské knihovny podrobně Lenka Veselá, Knihovna Františka z Ditrichštejna v dobovém kontextu. In: Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium, Mikulov, 2006, s. 227-238.

Akvizice Františka z Ditrichštejna

Prameny nám bohužel nesdělují mnoho o tom, jak kardinál a jeho knihovník knihovnu rozšiřovali, ale díky systematickému zkoumání dochovaných mikulovských knih jsme byli schopni udělat si určitou představu. Výsledky bádání ukazují, že kardinál získal koupí nebo jiným způsobem řadu větších či menších soukromých sbírek a že právě díky tomu narostla mikulovská knihovna do nevídaného rozsahu. Takto do ní byly začleněny minimálně tři opravdu velké soukromé sbírky a alespoň dvě menší, z čehož zmíněné tři větší patřily biskupovi z Pécsi Andrási Dudithovi, doktoru Jakubu Konrádu Pretoriovi z Perlebergu a rodu Becků z Leopoldsdorfu, dvě menší Benátčanovi Giacomu Malipierovi a Jeronýmu Picinardovi zvanému „scholasticus olomucensis“. Je možné, že byly tímto způsobem získány i další podobné sbírky, aniž po sobě zanechaly zřetelné stopy.

Komentář: Kromě zmíněných knihoven získal František z Ditrichštejna i další knižní soubory: Jana Staršího Kobylky z Kobylího, Jiřího Ehrenreicha z Rogendorfu, část žerotínské knihovny ze zámku Moravská Třebová a rodu Brtnických z Valdštejna, viz Burkhard Seuffert, Bibliothek und Archiv auf Schloss Nikolsburg in Mähren vor 1645, Zentralblatt für Bibliothekswesen 42, 1925, s. 299-313; Tomáš Parma, Mikulovská knihovna Františka kardinála Dietrichštejna a její zánik r. 1646. Diplomová práce, Olomouc 2004, s. 33-35 a Miroslav Trantírek, Dějiny mikulovské zámecké knihovny. Mikulov 1963, s. 8-10.

Inventář mikulovské knihovny nacházející se ve Stockholmu nese záznam o rukopisu s titulem „Bibliotheca R. D. D. Johannis Caspari Episc. Viennensis. Fol. Viennæ 1584“ [vídeňský biskup Johann Kašpar Neubeck (1547-1594)].[21] Tento katalog se nachází i v seznamu rukopisů knihovny královny Kristiny. Mohla i Casparova knihovna skončit v Mikulově, třebaže se dílem náhody jeho jméno ani exlibris nezachovaly mezi knihami, které máme dnes z ditrichštejnské knihovny k dispozici?

Komentář: Katalog knihovny biskupa Neubecka se do Švédska dostal prostřednictvím knihovny Hieronyma Becka z Leopoldsdorfu a tento katalog ani jeho knihovan nepatří mezi primární akvizice Ditrichštejnů. Neubeckovu knihovnu, která byla v osmdesátých letech nabízena k prodeji, ovšem nekoupil ani Hieronym Beck a její podstatná část je dodnes uložena v arcibiskupském paláci ve Vídni. Detailně Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 122-123.

Jako obecný důkaz mého tvrzení, že ditrichštejnská knihovna vznikla především prostřednictvím akvizic již existujících soukromých sbírek, lze uvést následující. Zevrubné zkoumání dochovaného inventáře mikulovské knihovny ukazuje, že velké množství titulů se zde vyskytovalo v několika exemplářích. Je pravda, že přítomnost některých dubletů lze vysvětlit tím, že byla jednotlivá díla pořizována nově, a nemusí to nutně znamenat akvizice celých knihoven. Ale pokud je zde zaznamenáno až pět exemplářů jednoho vydání téže knihy, svědčí to bezpochyby o získání minimálně čtyř různých sbírek. Pátý exemplář se mohl v knihovně nacházet z dřívějška, z doby Adama z Ditrichštejna.

Rád bych zde uvedl pár takových děl, která se ve sbírce nacházejí v pěti exemplářích. Na straně 234 v inventáři stojí druhé vydání knihy Historia Boemica od olomouckého biskupa Jana Dubravia, vytištěné v Basileji v roce 1575. Stejné vydání nalezneme ve dvou exemplářích na s. 240, dále pak po jednom exempláři na s. 241 a 245.[22] Res Ungaricæ od Antonia Bonfiniho, basilejské vydání z roku 1568, se nachází na s. 240 „in triplo“, a k tomu jsou ve zvláštním malém oddílu dubletů zaznamenány další dva exempláře. Dva z těchto pěti jsem nalezl, jeden v Královské knihovně, ten patřil Hieronymu Beckovi z Leopoldsdorfu, druhý je v Uppsale a patřil Andrási Dudithovi. Oba mají zachovanou původní ditrichštejnskou signaturu.[23] Je snadné pochopit, proč jsou díla Dubravia a Bonfiniho zastoupena v takovém množství, obě totiž představují všeobecně používané prameny týkající se rakouské historie, a tudíž bylo jejich vlastnictví v primárním zájmu všech větších sběratelů knih v císařství. Na druhou stranu se vědecké zájmy těchto sběratelů přirozeně hodně lišily, a proto jejich knihovny zahrnovaly také velice různorodou literaturu, která pro řešení této otázky nezanechala žádný důkazní materiál.

V inventáři se nachází velké množství titulů, které měla knihovna ve dvou či třech exemplářích, zejména v oddílu dějiny označeným signaturou P.[24] Přítomnost takových exemplářů je v inventáři často uvedená výrazy „bis“, „in duplo“ nebo „in triplo“. Kromě toho, jak už bylo zmíněno, je na konci katalogu malý oddíl „Duplici Authores“, který má necelé dvě strany [jedná se o šest stran][25] a poskytuje dost nepřesnou představu o počtu dubletů v této knihovně, jelikož se jinak nacházejí na skoro každé straně. Ze švédského hlediska je obzvlášť zajímavé, že spisy bratrů Johannese a Olause Magnusových jsou zde poměrně hojně zastoupeny. Olausova Historia de gentibus septentrionalibus se zde nachází v basilejském vydání z roku 1567 ve třech exemplářích a nadto vydání z Antverp z roku 1562 v oktávovém formátu. Historia de omnibus Gothorum Sueonumque regibus od Johannese Magnuse je uvedena v původním vydání z roku 1544 a v basilejském z roku 1558, obě minimálně ve dvou exemplářích.[26]

Pro mou hypotézu mluví ještě další věc, třebaže ji přímo nepotvrzuje, totiž to, že valná většina knih z inventáře podle roku vydání patří do doby před rokem 1590 a že se tu vyskytuje relativně málo děl vytištěných v 17. století. To nasvědčuje skutečnosti, že se akvizice mikulovské knihovny děly především koupí nebo jiným získáváním starších knihoven uzavřených kolem roku 1600.[27] Knihy vytištěné začátkem 17. století byly nejspíš oproti tomu většinou koupeny jako nové, ale i mezi nimi mohly některé pocházet z jedné ze začleněných velkých knihoven, jmenovitě z knihovny Jakuba Konráda Pretoria, která se ještě roku 1622 nacházela v jeho vlastnictví a která minimálně do roku 1619 pořizovala nové knihy.[28] Knihovny patřící Dudithovi a Beckovi z Leopoldsdorfu byly naopak pravděpodobně uzavřeny dřív, první roku 1589 a druhá roku 1596, po smrti svých majitelů. Později do nich přibývaly knihy nejspíš už jen výjimečně.

K těmto obecným důkazům nebo indiciím týkajícím se historie akvizic mikulovské knihovny mohou přistupovat další, specifičtější důkazy, z nichž s ohledem na jednotlivě uváděné soukromé knihovny s určitostí vyplývá, že přinejmenším zčásti byly začleněny do té ditrichštejnské. Od všech pěti výše uvedených jmen vlastníků se ve švédských sbírkách nacházejí knihy, z nichž je většina navíc opatřena kardinálovou vlastnickou značkou, proužkem papíru nalepeným na titulním listě s nápisem „Ex Bibliotheca Cardinalis ac Principis à Dietrichstain“. Část z nich nese také signaturu knihovny na hřbetě, to platí především pro knihy uložené v Uppsale.[29]

Nyní se budu zvlášť věnovat Dudithově, Pretoriově a Beckově knihovně a jejich historii, přičemž blíž objasním uvedenou problematiku a uvedu příklady zmíněného dvojího původu. Co se týče zbývajících dvou knihoven, konkrétně Malipierovy a Picinardovy, u nichž lze podle dochovaných zbytků knih soudit, že byly ve srovnání s výše uvedenými menší, nebyl jsem schopen ve zkoumaných sbírkách ani v tištěné literatuře najít mnoho svědectví o jejich historii ani o životě dotyčných vlastníků.

Knihovna Jacoba Maripetriho

O Giacomu Malipierovi, nebo jak se v některých knihách nazývá, Jacobu Maripetrovi, víme pouze to, že patřil k benátské rodině[30], jejíž členové zhusta figurují v historii Benátek 16. a 17. století[31], ale sám Giacomo Malipiero je poměrně neznámou postavou. Pravděpodobně byl zaměstnán v rakouských službách.[32] Zmiňuje ho učenec Johann Michael Brutus, který ho v dopisu knížeti Juliu Salmovi popisuje jako „virum doctissimum, amicissimum mihi hominem“.[33] Díla z jeho knihovny, často s ditrichštejnským exlibris jsem nalezl v několika švédských knihovnách, ve Stockholmu, Uppsale, Lundu, Linköpingu a Västeråsu.[34] Tuto skutečnost potvrzuje fakt, že podobná kniha, Index utriusque testamenti, vytištěná v roce 1535, nyní ve Västeråsu, má navíc na konci tento zápis: „Franciscus miseratione diuina Cardinalis et Principis à Dietrichstain episcopus Olomucensis“. V Uppsale se nachází řada děl, která Malipierovi patřila, z nichž dvě, Historiarum libri X od Nataleho Contiho a Villaniho La seconda parte delle historie universali de suoi tempori, vytištěná tamtéž v roce 1559, jsou na hřbetě opatřena signaturou ditrichštejnské knihovny.[35] V Královské knihovně jsou např. Velcuriovy Commentarii in Aristotelis Physicam, Tübingen 1542, a v Lundu Vergiliova Opera, vydaná Nicolausem Erythræem, které patřily Malipierovi a současně nesou exlibris kardinála Ditrichštejna. Velikost Malipierovy knihovny nelze s přesností určit. Počet knih s jeho jménem, které jsem nalezl, nepřesahuje padesátku, což může poskytnout pouze přibližné vodítko pro určení vztahu mezi touto knihovnou a ostatními kardinálovými akvizicemi. Nejspíš se nejednalo o významnější sbírku, přinejmenším ve srovnání s Dudithovou, Pretoriovou a Beckovou.

Komentář: Burkhard Seuffert, Bibliothek und Archiv auf Schloss Nikolsburg in Mähren vor 1645, Zentralblatt für Bibliothekswesen 42, 1925, s. 300 se domnívá, že František z Ditrichštejna koupil Malipierovu knihovnu na přelomu let 1619-1620. Některé dochované knihy z Maripetriho knihovny patřily v roce 1603 jezuitskému konviktu v Olomouci.

Životopis Andrease Dudithe

Největší a nejvýznamnější sbírka, která byla spojena s knihovnou v Mikulově a sdílela s ní posléze její osud, patřila pécskému biskupovi Andrási Dudithovi. Tento pozoruhodný člověk, kolem jehož jména se kdysi šírily vlny sporů a jehož odpadlictví od katolictví vzbudilo neslýchané pozdvižení, patří v současnosti spíš k méně známým osobnostem. Možná je proto namístě seznámit se s jeho osudem, především z toho důvodu, že vnější obrysy jeho života se částečně odrážejí v osudu jeho knihovny i jejích pozůstatků, které jsem nalezl i s jejich přípisky.[36]

András Dudith (Dudicius) patřil k uznávanému chorvatsko-maďarskému šlechtickému rodu z Orehovice (Horeowicza)[37] a narodil se v Budíně roku 1533. Otec mu záhy zemřel a vychovával ho strýc z matčiny strany, který byl biskupem a patřil k benátské rodině Sbardellatů, jejíž jméno Dudith později připojil ke svému.[38] Po studiích ve Wrocławi byl jako sedmnáctiletý poslán do Itálie, kterou tehdy považovali za pravou vysokou školu pro přední maďarskou mládež a s níž ho pojilo příbuzenství z matčiny linie. Strávil několik let studiemi ve Veroně, Padově a Benátkách, nabyl bohatých vědomostí a seznámil se s mnoha dobovými učenci, např. s Paolem Manuziem v Padově.[39] Díky kardinálu Reginaldu Poleovi, jehož přízeň a přátelství Dudith získal ve Veroně, dostal mladík příležitost vypravit se přes Německo a Nizozemí do Anglie, kam byl kardinál vyslán jako papežský legát. V Bruselu se Dudithovi podařilo osobně se seznámit s císařem Karlem V. Odtud si odskočil do Francie, kde si pod vedením slavného Angela Caniniho prohloubil své znalosti řečtiny.[40] V Anglii se seznámil s princeznou Alžbětou, pozdější královnou, která s ním komunikovala v latině tak dobře, až to v něm vzbudilo údiv.

Po této důkladné humanistické průpravě byl Dudith připraven ujmout se vysokých postů, k nimž ho opravňoval jeho původ i vzdělání. Na vlastní žádost se koncem roku 1557 vrátil z Anglie do vlasti, kde byl králem Ferdinandem povolán do funkce probošta v Oberbadenu[41] a kanovníka v Ostřihomi. Tato služba, ze které plynul příjem, mu umožnila znovu se vydat do Itálie, tentokrát za účelem studií práv.[42] V Padově, kde pobýval nejvíce, byl jeho spolužákem Štěpán Báthory, pozdější polský král. Mezi těmito dvěma krajany vyvstala z neznámé příčiny smrtelná nenávist, která v budoucnu způsobila Dudithovi četné obtíže. Kromě právnických studií se Dudith zabýval překlady řeckých autorů do latiny, z nichž mnohé vyšly i tiskem. I tentokrát podnikl z Itálie cestu do Francie, vybaven doporučujícím dopisem florentského vévody Cosima I. Medicejského pro francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou. Domů se pak vydal přes Německo, kde navštívil řadu vysokých škol a navázal osobní kontakt s mnoha německými učenci.

Po návratu z této cesty ho roku 1560 císař jmenoval biskupem v dalmatském Ninu. Z tohoto pověření se zúčastnil Tridentského koncilu jako církevní zástupce maďarské říše.[43] Díky své neutuchající výřečnosti byl mezi biskupy dobře znám a zdá se, že ze začátku požíval i laskavé pozornosti mocného kardinála Stanislava Hosia.[44] Tento dobrý vztah však měl záhy skončit, když Hosius využil příležitosti zpochybnit jeho pevnost v pravé víře a začal ho podezřívat z kalvínských bludů.[45] Je zjevné, že už tehdy Dudith nedodržoval slepě církevní učení, zejména se od oficiální věrouky odchyloval v určitých důležitých dogmatech, a to v otázce oprávnění manželských svazků kněží a přijímání podobojí u laiků.[46] Je také známo, že Dudith měl v tomto ohledu podporu v osobě nikoho menšího než samotného císaře Ferdinanda I., který doufal, že právě v těchto bodech provede církevní reformu. Přesto se neodvážil návrh na Tridentském koncilu přednést, jelikož španělští a italští preláti tvořící většinu představovali pro jakékoli reformní požadavky většinovou opozici. Dudith byl z Tridentu poslán k císaři do Vídně s nepřímým vzkazem od papeže a s jednoznačným ujištěním, že je ochoten provést dotyčné reformy.[47] Plány však vzaly za své císařovou smrtí, k níž došlo zakrátko poté v roce 1564.

Po návratu z koncilu[48] byl Dudith přesunut z Ninu na biskupský stolec v maďarské Pécsi. Nový císař Maxmilián II. si ho velice cenil pro jeho nesmírnou užitečnost a flexibilitu a využíval ho stejně jako jeho otec Ferdinand I. k důležitým diplomatickým úkolům, přičemž Dudith rovněž sloužil jako „consiliarius et orator“. Několikrát odcestoval v roli císařského posla do Polska.[49] A jedna z těchto cest pro něj znamenala zásadní životní obrat. Zdá se, že už od Tridentského koncilu pomýšlel na rozchod s církví a pouze vyčkával, až přijde vhodná příležitost toto rozhodnutí zrealizovat.[50] Ta přišla v okamžiku, kdy byl v roce 1565 poslán císařem Maxmiliánem pro jeho sestru, polskou královnu Kateřinu, která se dostala do sporu se svým manželem králem Zikmundem II. Augustem. Mezi jejími dvorními dámami se nacházela polská šlechtična Regina Strazziová, do které se Dudith vášnivě zamiloval. Nato provedl na katolického preláta neslýchaný čin: s dotyčnou šlechtičnou se oženil[51], zřekl se úřadu a všech hodností, vystoupil z katolické církve a stáhl se do ústraní soukromého života.[52] Papež ho však za jeho odpadlictví horlivě pronásledoval, exkomunikoval ho a nechal ho upálit „in effigie“. Svatý otec marně zuřil na císaře, který byl sám v podstatě protestantského smýšlení a poskytl Dudithovi svou ochranu[53], a tak papežské intriky namířené proti odpadlíkovi nebyly korunovány úspěchem. Císař sice psal Dudithovi pohoršené dopisy ohledně jeho svatby i odpadlictví, ale zdá se spíš, že hněv předstíral, ve všech událostech mu zůstával nadále nakloněn[54], zval ho na své tajné porady[55] a jmenoval ho stálým vyslancem v Polsku.[56]

Poté co Dudith získal na říšském sněmu v Piotrkowě polské domovské právo, usadil se na čas na polském území a bydlel v Piotrkowě a v Krakově.[57] Později ho z Polska vypudil Štěpán Báthory, a tak se koncem roku 1576 nebo začátkem roku následujícího přestěhoval do moravského Paskova, kde si koupil pozemek. V této venkovské osamělosti si však příliš neliboval, a proto se po dvou letech usadil ve Wrocławi, kde strávil zbytek života studiem a aktivní korespondencí se svými přáteli z celého světa, zejména s Johannem Michaelem Brutem, dějepiscem polského krále, a s Cratem von Crafftheimem, císařovým lékařem. Své síly věnoval v pozdějších letech života matematice, přírodovědě a medicíně, zdá se, že teologie ustoupila do pozadí.[58]

Pestré líčení Dudithova okruhu známých ve Wrocławi poskytuje Th. Lindner ve své práci o Johannu Matthäusi Wackerovi z Wackenfelsu.[59] V těchto kruzích se dopodrobna probíraly veškeré otázky týkající se vědy, umění, politiky i teologie, a nadto se udržoval neustálý kontakt s učenými špičkami z celé Evropy. Otázky, nad nimiž se v osobním styku neshodli, poskytovaly příležitost k neutuchající korespondenci mezi jednotlivými přáteli: Cratem, Dudithem, Nikolaem Rehdigerem, Jakobem Monauem, Wackerem z Wackenfelsu, kteří všichni představují známá jména ve slezských kulturních dějinách.[60]

Komentář: Z bohaté literatury k osobě Andrease Dudithe zejména Gábor Almási, The Uses of Humanism: Johannes Sambucus (1531-1584), Andreas Dudith (1533-1589), and the Republic of Letters in East Central Europe. Leiden 2009; Gábor Almási, Andreas Dudith (1533-1589): Conflicts and Strategies of a Religious Individualist in Confessionalising Europe. In: Between Scylla and Charybdis, Leiden 2011, s. 161-184 a Pierre Costil, André Dudith, humanisté hongrois 1533-1589. Paris 1935.

Knihovna Andrease Dudithe

Z výše uvedeného jsme získali představu o rozsáhlých literárních zájmech a znalostech Andráse Dudithe, kterou posilují i veškerá dobová svědectví. Byl znám především svými jazykovými schopnostmi, a to zejména znalostí klasické latiny, kterou používal tak plynně a stylisticky vybroušeně, že byl považován za opravdového „ciceroniana“. Dobře byl obeznámen i s klasickou řečtinou, především s Aristotelovými spisy. Že dosáhl vrcholu tehdejší vzdělanosti, dokazuje i jeho kdysi jistě velice bohatá knihovna, jejíž zlomky nalezly po mnoha peripetiích útočiště ve Švédsku. Ve své době patřila k nejpřednějším soukromým knihovnám ve Wrocławi.[61] Dudithův výše jmenovaný přítel Brutus, s nímž si aktivně korespondoval[62], líčí v dopisu Paulu Giulanovi návštěvu u Duditha v Paskově v roce 1578 a obzvlášť nadšeně se vyjadřuje o pokladech jeho knihovny.[63]

Komentář: Rekonstrukci Dudithovy knihovny na základě především Waldeho publikovaných i nepublikovaných podkladů o dochovaných exemplářích provedli József Jankowicz – István Monok, Dudith András könyvtára. András Dudith’s Library: A Partial Reconstruction. Szeged 1993. O Dudithových knihách dochovaných v Univerzitní knihovně v Leidenu více Astrid C. Balsem, Books from the Library of Andreas Dudith (1533-89) in the Library of Isaac Vossius (1618-89). In: R. Myers – M. Harris – G. Mandelbrote (edd.): Books on the Move: Tracking Copies through Collections and the Book Trade. New Castle – London 2007, s. 69-86. Přehled dosud prozkoumaných exemplářů z knihovny Andrease Dudithe.

Knihovna pro Dudithe nepředstavovala „prostou zábavu“, své svazky pečlivě studoval a opatřoval komentáři, o čemž svědčí poznámky na okraji, které se v těchto knihách vyskytují prakticky všude a jsou vyvedené dokonalým renesančním krasopisem. Výzkumem teologických děl, která se z jeho knihovny dochovala, by se zajisté dal získat poměrně dobrý obraz jeho náboženských postojů, o nichž zatím nemáme jasnou představu. Po opuštění katolické víry nevstoupil do žádné protestantské církve – svými vnitřními spory v něm všechny vzbuzovaly odpor – nicméně k tomu byl z mnoha stran hojně vyzýván. Zejména reformovaní teologové se ho v tomto směru snažili nějak ovlivnit, především Theodor Beza. V Dudithově knihovně je protestantská literatura velmi dobře zastoupena, a to spisy Martina Luthera a Philippa Melanchthona, Theodora Bezy, Heinricha Bullingera a Josiase Simlera. Od posledních dvou jmenovaných se dochovaly exempláře jejich děl s věnováním z let 1568 a 1569, kdy byl jejich vliv nejsilnější.

Z Bullingerových prací vlastnil Dudith mj. i spis De origine erroris libri duo, vytištěný v Curychu v roce 1568, dnes uložený v univerzitní knihovně v Lundu, s tímto věnováním: „Generoso et clarissimo viro D. Andrea Duditio Sbardelato perpetuæ observantiæ et amicitiæ ergo… Heinrychus Bullingerus senior d[ono] d[edit].“ Ze Simlerových knih se rovněž v Lundu nachází spis De æterno dei filio Iesu Christo, vytištěný v Curychu v roce 1568, s autorovým vlastnoručně psaným věnováním: „Generoso atque doctissimo viro D. Andreæ Duditio Sbardellato, Iosias Simlerus hunc librum sui erga illum amoris et observantiæ testimonium mittit“, k čemuž je Dudithovým rukopisem dodáno „1569 per Christophorum Thretium“.[64] Z pramenů víme, že i Beza poslal exemplář svých prací s věnováním Dudithovi, ačkoli se žádná taková kniha nedochovala nebo jsem ji alespoň nenašel. V roce 1568 se Beza zabýval tiskem druhého vydání svých Poemata iuvenilia, která vyšla následujícího roku v Ženevě. Toto dílo poslal Dudithovi s blahopřáním k vystoupení z římskokatolické církve. Dudith mu poděkoval a na oplátku poslal Bezovi pohár.[65]

Je jasné, že protestanti s radostí sledovali Dudithovo vystoupení z katolické církve a doufali, že ho budou moci počítat mezi sebe. Ale když v něm nenašli onoho vřelého stoupence, jak doufali, jejich dobrý vztah to záhy narušilo. To jim pak nebyl žádný výraz dost příkrý na to, aby jím popsali jeho omyly a blasfemie.[66] Takto byl Dudith vystaven pronásledování ze všech stran, ale svůj těžký kříž nesl trpělivě a se stoickým klidem odolával usilovným útokům, jejichž se stal terčem. Obvinění z pýchy, kterým kdysi Dudithe počastoval Hosius, je v naprostém rozporu s dojmem, který z Dudithe máme, a proti tomu svědčí i jeho osobní motto „Bene qui latuit, bene vixit“.[67] Nebo dospěl k pravdě teprve během svého pozdějšího života v ústraní?

K jinak smýšlejícím lidem byl Dudith oproti většině svých současníků zřejmě tolerantní. Obzvlášť je obdivuhodné, jak vřele si cenil jezuitů a jejich aktivit. Vychvaluje jejich mnohostranné vzdělání a učenost, jejich obrovské úsilí věnované vzdělávání mládeže, jejich čistou morálku a skromnost. Oproti tomu kritizuje pýchu protestantů, jejich žabomyší spory a nevraživost vůči jinak smýšlejícím lidem. Proto se ani nediví, pokud někdo z opačného tábora přejde k jezuitům.[68]

Dudith měl v úmyslu přenechat svou drahocennou knihovnu univerzitě ve Wittenbergu, kde bylo středisko protestantské mládeže z Maďarska, Chorvatska a Slavonie usilující o vyšší vzdělání. Aby svým krajanům poskytl útočiště, Dudithe napadlo, že zřídí instituci se jménem Collegium Dudithianum, kde by se jim dostalo ubytování a obživy.[69] A aby byl takový dar ještě cennější a plodnější, uvažoval o tom, že zamýšlené koleji přenechá i svou knihovnu.[70] Tento plán však vzal s nenadálou Dudithovou smrtí roku 1589 za své, a knihovnu tak potkal jiný osud. Po jeho smrti vdova i s dětmi opustila Wrocław a usadila se ve Schmiegelu [Śmigiel]. Rodinná knihovna tam však zůstala a naneštěstí pro badatele byla ještě roku 1609 uložena na vlhkém a pro její uchování nanejvýš nevhodném místě ve Wrocławi.[71] Jak dlouho poté ještě zůstala v majetku rodiny, je nejisté, ale nejspíš byla prodána pouze o několik málo let později. Příčinou toho byla nejspíš skutečnost, že rodina se dostala do velké finanční tísně vinou příliš okázalé štědrosti, jíž Dudithova vdova zahrnovala protestantské bratrské spolky ve Schmiegelu.[72] Jinak by bylo přirozenější, kdyby si tuto zjevně cennou knihovnu ponechal některý ze synů, kteří byli podle otcových vlastních slov vzdělaní, a mohli tak mít z knižních pokladů užitek. Tak či onak však knihovna opustila rodinný majetek a z velké části, třebaže ne celá, skončila v Mikulově. Důkazem toho, že se valná většina Dudithovy knihovny stala majetkem kardinála Ditrichštejna, je množství knih nalezených ve švédských sbírkách, u nichž je s určitostí patrné vlastnictví obou jmenovaných. Tak se v Lundu nachází asi dvacítka děl s jednoznačně uvedenou dvojí proveniencí, u Dudithe se jedná nejčastěji o rukopisné přípisky v různé podobě, doplněné číslem na horní ořízce, které je specifickým znakem knih z jeho knihovny. Všechny mají mimoto na titulním listu nalepené exlibris, které se nachází na většině knih z ditrichštejnské sbírky.[73] Kromě nich se v Lundu nachází asi třicet svazků či konvolutů, které obsahují přibližně čtyřicet titulů a které patřily do Dudithovy sbírky a do Švédska se dostaly stejnou cestou, třebaže jejich začlenění do ditrichštejnské knihovny není blíže uvedeno. Na většině z těchto knih přesto vidíme stopy bývalých signatur ditrichštejnské nebo Kristininy knihovny, což nám poskytuje vodítko. Je nápadné, že všechny Dudithovy knihy uložené v Lundu, které nesou Ditrichštejnovo exlibris, jsou pravověrné katolické spisy, zatímco mezi těmi, které toto exlibris nemají, se vyskytují jména autorů jako Beza, Bullinger, Luther, Melanchthon, humanisté Pontano, Simler, Jelle Hotzes ze Sneeku a další. To s určitostí svědčí o tom, že tato kategorie knih nebyla považována za dostatečně důstojnou, aby byla přímo začleněna do kardinálovy sbírky, ale tvořila zvláštní oddělení. Pro to hovoří i okolnost, že v zachovaném inventáři mikulovské knihovny se na konci nachází zvláštní oddíl Miscellanea, který není zahrnutý ve vlastním systému signatur, a mezi knihami v tomto oddílu se nachází spousta protestantské literatury. Vyskytují se tu i jména autorů, jako jsou antitrinitáři Symon Budny a Bernardino Ochino a nadto řada děl od Bezy, Bullingera, Nielse Hemmingsena, Erasma Rotterdamského, Zwingliho, Johannese Oekolampada, Davida Chyträuse, Kalvína, Luthera, Osiandera, Hunnia a dalších. Zejména bedna č. 46 obsahovala velké množství děl těchto autorů. Právě tuto literaturu mají na mysli prameny, když píší, že kardinál Ditrichštejn obdržel roku 1631 zvláštní povolení od římské generální inkvizice, že smí po dobu sedmi let studovat kacířské a jinak zakázané knihy, s výjimkou děl Molinäuse a Macchiavelliho a dále Apologia judiciaria, za účelem prokázání pomýlenosti tehdy panujících herezí.[74] Podobné kacířské knihy se nacházely jak v Dudithově, tak v Pretoriově knihovně. Je možné, že právě u příležitosti akvizice těchto knihoven se kardinál, aby utišil své svědomí, přinutil požádat o svolení uchovávat a studovat takovouto nebezpečnou literaturu?

Komentář: Interpretace, že Ditrichštejnovo vlepené tištěné exlibris chybí pouze v knihách protestantských či zakázaných, je patrně mylná. Poměrně velká část knih z katolicky orientovaé knihovny Hieronyma Becka, kterou Ditrichštejn získal také, exlibris ditrichštejnské knihovny také neobsahovala, viz Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016.

Knihovna Georga Seracka z Hartenfelsu

Zdá se ovšem, že kardinál Ditrichštejn nevlastnil Dudithovu knihovnu celou. V univerzitní knihovně v Lundu se nachází exemplář díla Antonia Possevina Notæ divini verbi et apostolicæ ecclesiæ fides, vytištěných v Poznani v roce 1586, s tímto nápisem: „Illustri D. And. Duditio Cæs. Ma. à consiliis Laur. Arturus Fauntius D. D.“.[75] Kniha tedy patřila Dudithovi a obsahuje poznámky na okrajích psané jeho rukou. V jeho době bylo dílo svázáno do jednoho svazku s Hospinianovým spisem De origine et progressu monachatus, vytištěným v Curychu v roce 1588. Na předsádce tohoto souhrnného svazku jsou napsané iniciály G. S. ab. H. a letopočet 1614. Není sice možné s absolutní jistotou rozhodnout, zda poslední jmenovaný titul patřil Dudithovi, ale není to pravděpodobné. Postrádá totiž jak jeho jméno, tak jakékoli stopy poznámek jeho charakteristickým rukopisem. Ani na horní ořízce není akviziční číslo, které jinak mají prakticky všechny Dudithovy knihy. Proto je pravděpodobné, že obě díla byla svázána dohromady později péčí osoby s iniciálami G. S. ab H. K tomu muselo dojít nejpozději v roce 1614. Celé jméno dotyčného vlastníka je Georg Serack (nebo jak se také zapisoval, Scherhachl) z Hartenfelsu. V univerzitní knihovně v Lundu je asi dvacítka knih s jeho jménem nebo iniciálami. Rovněž jsou jeho knihy bohatě zastoupeny jak ve sbírkách Královské knihovny, tak v univerzitní knihovně v Uppsale a na mnoha dalších místech.

Jiný souhrnný svazek s dvojím původem jsem našel v Uppsale. Dotyčná kniha obsahuje tři díla: Paraphrasis Q. Horatii Flacci satyrarum Lamberta Ludolpha Helma, vytištěnou v roce 1580 v Heidelberku, Ovidianæ Metamorphoseos epitome per Franc. Nigrum collecta, vytištěná v Curychu bez udání letopočtu a Iuvenalovy Satiry, krakovské vydání z roku 1529. Na titulním listu prvního z děl stojí toto písemné věnování: „Illustri & Magnifico uiro, D. Andreæ Duditio C. S. Cæ[s.] Maiest. Consiliario, Domino suo clementj & summa [ob]seruantia colendo, mittit auctor Heidelberga postrid… Mart. Aº etc. 81“.[76] Na předsádce jsou také uvedeny iniciály G. S. ab. H. a letopočet 1614[77], tedy stejný rok jako u předchozího souhrnného svazku. I v tomto případě byl svazek nejspíš poskládán Hartenfelsem, jelikož obě pozdější díla ani nápisem, ani jinými údaji nijak nenaznačují souvislost s Dudithovou knihovnou. Podobně chybí i číslo na horní ořízce.[78]

Původně jsem stanovil hypotézu, že Serack von Hartenfels koupil celou Dudithovu knihovnu a že kardinál Ditrichštejn ji získal i s Hartenfelsovou vlastní sbírkou. K této transakci mělo dojít někdy po r. 1619, což je poslední rok akvizic, který jsem nalezl uvedený v knihách patřících Hartenfelsovi.[79] Ukázalo se však, že tento předpoklad není obhajitelný. Hartenfelsova knihovna nemohla být součástí Ditrichštejnova majetku, což vyplývá ze skutečnosti, že žádná z knih z jeho sbírky nenese na hřbetu jedinou stopu po signatuře mikulovské nebo Kristininy knihovny. O tom jsem se přesvědčil zevrubným zkoumáním značného počtu děl z Hartenfelsovy knihovny, která se nacházejí ve švédských sbírkách. Nepřítomnost takových signatur tedy ukazuje, že tato sbírka nepatřila Ditrichštejnovi ani nebyla součástí česko-moravské válečné kořisti, přinejmenším té části, která byla zabavena pro stát. Zbývá tedy možnost, že se jí zmocnila nějaká soukromá osoba a poté se sbírka různými způsoby rozdělila. Nebo že patří do válečné kořisti z doby Karla X. Gustava.

O Serackovi z Hartenfelsu a jeho knihovně máme ostatně velmi sporé informace. Jméno rodu[80] je uvedené mezi rakouskou šlechtou v Siebmacherově Wappenbuch z roku 1657, ale o tomto členovi víme jen málo nebo nic. V genealogické literatuře nejsou k dispozici žádné údaje, ani jsem jeho jméno nedohledal v rakouských či jiných pramenech. Dokázal jsem o něm zjistit pouze to, že to byl zjevně velice zcestovalý muž se širokými literárními zájmy. Minimálně třikrát navštívil Itálii, mj. Benátky, Mantovu a Neapol, a to v letech 1582, 1586 a 1598–99, což vyplývá z jeho poznámek v knihách, které si při těchto příležitostech koupil.[81] Pravděpodobně studoval na jedné nebo více italských univerzitách.

Komentář: Georg Scherbachl ab Harttenfels se zapsal na ženevskou univerzitu 29. 8. 1596, viz Suzanne Stelling-Michaud, Le Livre du Recteur de l’Académie de Genève (1559-1878). Sv. 6, Librairie Droz 1980, s. 129.

Není možné nijak stanovit, jak velkou část Dudithovy knihovny získal kolem roku 1614 Serack z Hartenfelsu do svého vlastnictví, jelikož nemáme k dispozici žádné prameny. Nijak zvlášť velká asi nebyla, jelikož mezi stovkou svazků patřících původně Hartenfelsovi a dnes uložených v různých švédských sbírkách lze s jistotou prokázat původ v Dudithově knihovně jen u dvou knih. Srovnáme-li to s velkým počtem Dudithových knih, které přišly do Švédska s ditrichštejnskou knihovnou, docházíme k závěru, že naprostá většina knih z Dudithovy sbírky skončila v Mikulově.[82]

Komentář: Ke stejnému závěru dospěli i József Jankowicz – István Monok, Dudith András könyvtára. András Dudith’s Library: A Partial Reconstruction. …, předmluva.

Knihovna Hieronyma Picinarda

Naopak ji lze pravděpodobně přirovnat k páté sbírce, která patřila olomouckému kanovníkovi Jeronýmu Picinardovi.[83] Z jeho knihovny jsem v různých švédských sbírkách totiž také našel asi padesát děl, většinou lékařských a přírodovědných. Velká část z nich, která pocházejí z konce 16. a ze začátku 17. století, má také ditrichštejnské exlibris. Jsou to kupříkladu Opera Bernarda Gordonia, Lyon 1559, a Catalogus stirpium et fossilium Silesiæ Caspera Schwenckfelda, Lipsko 1601, obě nyní v Královské knihovně. De secretis od Alexia Piemontského, vytištěná v Basileji v roce 1568, má tentýž dvojí původ.

Komentář: Dosud evidované exempláře z knihovny Hieronyma Picinarda.

Knihovna Andrease Dudithe (velikost a vazby)

Přesnou představu o velikosti Dudithovy knihovny nemáme, jelikož není k dispozici žádný její katalog. Ve své době byla zřejmě velice významná, o čemž svědčí výše uvedená poznámka Dudithova životopisce o tom, že patřila k nejpřednějším knihovnám ve Wrocławi. Určitou pomůcku při odhadu jejího rozsahu poskytují pořadová čísla na horní ořízce u hřbetu, která se vyskytují prakticky bez výjimky na všech Dudithových knihách.[84] Tato čísla jsou psaná širokým a silným brkem, dají se lehce rozpoznat a většinou jsou vedle Dudithových poznámek na okraji jedinými stopami původu v těchto knihách. Nejvyšším číslem, které jsem objevil, je 2125 na Isagoge logica Fortunata Crella, dnes v Lundu. Nejbližším je pak 2120 na Doctrinæ Iesuitarum præcipua capita, dnes v Královské knihovně. Obě díla byla vytištěna roku 1584 a patří tedy k pozdějším akvizicím v Dudithově sbírce. Nebyl jsem s to rozhodnout, nakolik měly různé formáty knih oddělené číslování.[85] Nicméně se zdá, že tomu tak asi bylo, jelikož jsem mezi folii, která jsou přirozeně v menšině, našel pouze nízká čísla do 500[86], zatímco mezi osmerkami jsem našel nízká i vysoká čísla. To tedy spíš naznačuje, že každý formát měl vlastní číslování. V takovém případě by velikost knihovny výrazně překročila 2125, což je nejvyšší nalezené číslo pro knihy osmerkového formátu. Pokud k tomu připočteme, že se ve sbírce nalézá řada konvolutů, které však mají pouze jedno číslo, zatímco počet děl v každém svazku se může pohybovat od dvou do pěti, počet spisů v Dudithově knihovně se ještě viditelně zvýší, takže by jej bylo možné odhadnout na minimálně čtyři až pět tisíc. Je však třeba považovat toto číslo za velice přibližné, jelikož se pohybujeme na příliš nejisté půdě na to, abychom se mohli odvážit poskytnout zcela určitou odpověď na otázku velikosti této sbírky.

Co se týče jejího obsahu, lze říct, že jsou tu slušně zastoupeny prakticky všechny dobové vědní disciplíny. Je tu především katolická i protestantská teologická literatura různých druhů, přední klasičtí autoři, historická a právnická literatura, astronomie a matematika, přírodní vědy a medicína. Knihy jsou obecně pěkně vázané. U starších akvizic nepřevažuje žádný určitý typ vazby, což je ostatně přirozené, když si uvědomíme, jaký kočovný život musel Dudith vést po větší část života, než se konečně usadil ve Wrocławi. Knihy, které do jeho sbírky přibyly později, a pocházejí tudíž z posledního desetiletí jeho života nebo z 80. let 16. století, jsou oproti tomu vázané ve specifické vazbě, dozajista pocházející z dílny nějakého wroclawského mistra. Jelikož jsem přesně tento typ nenašel v žádné jiné sbírce a jelikož nám tyto svazky mohou v mnoha případech pomoci rekonstruovat podobu Dudithovy knihovny, rozhodl jsem se tuto vazbu v krátkosti popsat. Skládá se z tmavě hnědé telecí kůže s dosti širokým slepě raženým lemem a ve vnitřních rozích se zlaceným ražením, které časem zčernalo. Uprostřed desek je oválné supralibros, jehož rámeček má podobu věnce a uvnitř krásně stylizovaný vzor listů. Existují dva typy tohoto středového ražení, jedno pro přední stranu, jedno pro zadní. Původně byla podobně jako ražení v rozích zlatá, ale později ztmavla a časem získal celý svazek jednotnou, nicméně poněkud pochmurnou podobu. Mnohé z knih působí značně poničeně, jistě je to památka na dobu bezprostředně po Dudithově smrti, kdy tato drahocenná knihovna, které si její majitel tak vážil a pečlivě se o ni staral, zůstala ve Wrocławi bez opatrovníka.

Komentář: Reprodukce vazby popisované O. Waldem.

Životopis Jakuba Konráda Praetoria z Perlenberka

„Jacobus Conradus Prætorius de Perlenberga, Sacri Germani Imperij nobilis, ac S. S. sepulchri D[omini] N[ostri] I[esu] C[hristi] Hierosolymitani Eques, et theosophiæ studiosus, et germanæ medicinæ Doctor etc.“[87], jak sám sebe poněkud květnatě nazývá v katalogu své knihovny, byl zjevně velkým milovníkem knih a i v jiných oborech horlivým sběratelem, zvláště pak v numismatice. Z dostupné biografické literatury nemáme k dispozici prakticky nic, co by ozřejmilo život tohoto muže, ale naštěstí jsme mohli ze zachovaných knih z jeho sbírky získat několik roztroušených zmínek o jeho minulosti, doplněných vlastnoručními poznámkami bezpochyby k samotným knihám ve výše uvedeném katalogu knihovny, v němž tu a tam zanechal nějaký malý příspěvek k líčení svého životního osudu. Pretorius patřil k moravskému šlechtickému rodu a nejspíš se narodil kolem poloviny 50. let 16. století.[88] V roce 1574 se zapsal jako student na univerzitu ve Frankfurtu nad Odrou[89], kde se věnoval hlavně přírodovědným, astronomickým a lékařským studiím. Během studií totiž shromáždil poměrně významnou sbírku knih s různou tématikou, z nichž jsem zejména v Královské knihovně nalezl řadu zachovalých exemplářů s přípisky zapsanými jeho charakteristickým rukopisem. Pobyt v univerzitním městě nad Odrou byl zřejmě poměrně dlouhý, řada knih byla zakoupena v letech 1578–81.[90] 25. září 1578 byl promován bakalářem a magistrem filozofické fakulty, jejímž děkanem byl doktor Caspar Hofmann.[91]

Celkem určitě studoval i na univerzitě v Padově, ale nevíme, zda to bylo před nebo po jeho frankfurtském pobytu. Jedinou připomínku studií na italské škole představuje skutečnost, že jako Jacobus Conradus Prætorius Marchiacus figuroval roku 1595 mezi dvaceti šesti členy Natio germanica artista, kteří přispěli na pohár pro národní studentský spolek.[92] Možná se věnoval studiím i na slavné pařížské univerzitě. Město navštívil v letech 1586–87, cestou tam si odskočil do Švýcarska, kde jsme jeho přítomnost vystopovali v červenci 1585 v Basileji. Ve francouzské metropoli provedl několik větších nákupů knih, především astronomické literatury. Zdá se, že této módní disciplíně a její odnoži astrologii se věnoval s vášnivým zaujetím, neboť velkou část jeho knižní sbírky představuje literatura této oblasti a jí blízkých oborů. Mezi akvizicemi z Paříže je obzvlášť patrná část knihovny francouzského lékaře a astrologa Antoina Mizaulda, který zemřel roku 1578.[93] Ten ostatně patřil k jeho nejoblíbenějším autorům, neboť celých dvacet šest děl v Pretoriově katalogu nese jeho autorství. Mezi knihami zakoupenými Pretoriem z Mizauldovy knihovny jsem však našel pouze jednu, Epitome totius astrologiae, svazek ve formátu kvart, vytištěný v Norimberku v roce 1548. Dnes se nachází v Královské knihovně a kromě Pretoriova jména obsahuje poznámku „Lutetiæ parisiorum ex bibliotheca Antonij Mizaldj emptus Anno 1586“. Velkou část knih pořízených v Paříži nechal Pretorius svázat do hnědé kůže a opatřit jednoduchým supralibros v podobě svých iniciál vyražených na deskách a s letopočtem 1586.[94]

Po pobytu ve Francii se Pretorius pravděpodobně vrátil do vlasti, tedy na Moravu, kde bydlel v Brně.[95] Ale jeho zjevně neklidnému duchu se doma dlouho nelíbilo. Několik let po pařížské cestě se znovu vydal do světa, tentokrát do jižních krajů. Roku 1591 zamířil přes Vídeň do Konstantinopole, odkud v následujících dvou letech podnikal dlouhé cesty po osmanské říši, Malé Asii, Sýrii, Fénicii, Svaté zemi, Kypru a Egyptě. Po této „peregrinatio“[96], o níž svědčí řada knih v jeho knihovně podle poznámek, které uvedl k jednotlivým dílům ve svém katalogu[97], se roku 1594 vrátil domů.

O francouzské i východní cestě si Pretorius vedl zvláštní deníky, které jsou zaznamenány i v katalogu jeho knihovny. Pokud by se dochovaly, jistě by nám poskytly ucelenější obrázek o autorově životě a osudech v těchto letech. Alespoň jeden z deníků se dostal do Švédska, neboť v katalogu Kristininy knihovny[98] nacházíme pod rukopisy v kvartovém formátu také papírový rukopis s titulem Iac. Conr. Prætorij Peregrinatio.[99] Kromě tohoto deníku se v rukopisné sbírce královny Kristiny nacházely i jiné Pretoriovy práce. Zaznamenal jsem přinejmenším tři spisy, které jsou v katalogu uvedeny pod jeho jménem, a to „Antwort an Ladislaum“, „Judicium super Genesin Nicol. à Massau“ a „Explicatio in Aristotelis Topica“[100], všechny tři papírové rukopisy v kvartovém formátu. Na veřejnosti však zjevně jako spisovatel nevystupoval, nebo jsem přinejmenším jeho jméno nenašel uvedené v bibliografické literatuře. Čtvrtý rukopis Pretorius pouze opsal, nebyl jeho autorem, jedná se o Almadeiův „Arabis liber magicus, de Raziele spiritu præceptore Adami iam lapsi“, o němž v katalogu uvedl, že je „manu mea scriptus“ a ve formátu folio. O pozdějších letech Pretoriova života nám uvedené prameny nic neprozrazují; podobné zápisy se ani v jeho knihách, ani v katalogu nedochovaly. Pravděpodobně žil kontemplativním životem zámožného šlechtice, věnoval se svým milovaným studiím a sběratelství.

Komentář: Souhrnně o Praetoriovi a jeho knihovně Pavlína Hamanová, O vazbách a knihovně brněnského lékaře a cestovatele Jakuba Konráda Praetoria z Perlenberku. Vlastivědný věstník moravský Roč. 30/1, 1978, s. 73-79. V Moravském zemském archivu v Brně (fond Nová sbírka G2, sign. 56/64) se dochoval také inventář jeho knihovny, který obsahuje záznamy o 1040 svazcích (966 titulech). Edice inventáře a jeho obsahový rozbor Hana Borovská – Tomáš Borovský, Knihovna brněnského lékaře Jakuba Konráda Pretoria. I. Edice pozůstalostního inventáře. In: Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna XVI, Brno 2002, s. 475-510. II. Komentář. In: Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna XVII, Brno 2003, s. 521- 546.

Co se týče vyznání, zdá se, že Pretorius byl jednoznačně protestantem, což vyplývá z toho, že vzdělání získal ve Frankfurtu nad Odrou, který byl jedním z nejvýznamnějších středisek nové nauky, a také z velkého počtu protestantské teologické literatury v jeho knihovně. Od Luthera, jejž nazývá „Germaniæ propheta“, se tam nachází asi stovka spisů, mj. i bohatá sbírka diatrib z 20. let 16. století. Melanchthon s přívlastkem „omnium bonarum artium et linguarum restaurator“ je zastoupen asi padesátkou děl. A od Johanna Brenze (Brentius), württemberského reformátora, jehož Pretorius nazývá „vir Theologus, de Ecclesia Christi optime meritus“, je ve sbírce asi čtyřicet různých titulů. Kromě toho zde nalézáme i mnoho dalších protestantských autorů, Theodora Bezu, Bugenhagena, Bullingera, Nielse Hemmingsena, Aegidia Hunnia a další. Také vlastnil rozsáhlou literaturu týkající se českých bratří, takže je možné, že patřil k jejich uskupení, které právě v jeho vlasti, na Moravě, mělo nejvíce stoupenců. Ještě ve stáří zakoupil a vlastnoručně zapsal do katalogu zřízeného roku 1616 mezi akvizice řadu protestantských děl.

Katalogy knihovny Jakuba Konráda Praetoria

V jednom z jeho katalogů je vložen krátký seznam knih „quos pueri possident“. Obsahuje třiatřicet děl, mnohé ve dvou exemplářích, z čehož lze usuzovat, že měl dva syny. Mezi těmito knihami je kromě gramatických a slovníkových děl také několik Lutherových spisů: „Conciones Lutheri Germanicæ“, „Cantionum Mart. Luth, duo exempl.“ a „Catechis. D. Mart. Lutheri duo exemplaria“. I přítomnost těchto knih naznačuje, že rodina vyznávala protestantskou víru.

Z katalogů Pretoriovy knihovny se dochovaly tři, všechny dnes v Královské knihovně ve Stockholmu. Jeden z nich je koncept vlastnoručně sepsaný majitelem, později přepsaný víceméně kompletně načisto do dvou zbývajících. Pretoriův vlastnoručně psaný koncept je na titulním listu datovaný rokem 1612, ale samotný katalog je mnohem starší, což vyplývá z jeho rukou psané poznámky nacházející se na zadní předsádce, úplně dole vpravo, která ukazuje, že katalog byl dokončen už roku 1601[101] a letopočet 1612 na titulním listu byl připsán později. Rovněž to vyplývá ze skutečnosti, že úplně nahoře na první straně byl původně jednodušší titul[102], který byl roku 1612 přeškrtnut a nahrazen vyumělkovanějším, zjevně s cílem mít předlohu pro zamýšlený čistopis katalogu, v němž se s několika drobnými změnami také nachází.

Pretoriův vlastní soupis byl očividně používán jako knihovní katalog až do roku 1612, jelikož v něm jsou jeho rukou dopisovány akvizice knih tištěných přinejmenším až do roku 1610. Soupis se pak ukázal jako nedostatečný, mnoho stran je zcela zaplněných zběžným písmem a pro nově získané tituly už nebylo místo, takže byl pravděpodobně v některém z nadcházejících roků založen katalog nový. Byl opsán podle původního katalogu jinou rukou, ale se všemi Pretoriovými poznámkami reprodukovanými beze změny v první osobě. Byl svázán do pergamenu s týmž hebrejským textem, který poskytl materiál i pro předchozí koncept katalogu. Nový katalog nemá žádný původní titulní list, pouze titul na hřbetu „Index antiquus librorum“, který zřejmě pochází z doby Vossiova působení coby knihovníka ve Stockholmu. Asi v polovině 19. století určil tehdejší odborný asistent v Královské knihovně Hyltén-Cavallius, že katalog náleží k Pretoriově knihovně, a datoval ho „ante annum 1617“.

Tento katalog však není úplný, končí u písmene M.[103] Pravděpodobně ho majitel nepovažoval za dostatečně vzhledný, a proto byl neprodleně zřízen nový, v pěkném provedení, svázaný tak, aby vydržel, na lepším papíře a pečlivěji sepsaný, jména autorů byla vyvedena červenými majuskulemi. Tento nový katalog, bezpochyby poslední, který byl pro Pretoriovu knihovnu pořízen, je stejně jako ostatní ve foliovém formátu, vázaný v bílé vepřovici s krásně vyvedeným slepotiskem. Nejstarší titul na hřbetu „Catalogus Librorum Iacobi Conr: Prætorii”, napsaný na papírovém proužku nalepeném v horním poli, pochází z Vossiovy doby.[104] Později byl částečně stržen a nahrazen novým titulem umístěným níže. Úplně dole na hřbetu se nachází stará signatura Ms, jíž byly opatřovány rukopisy starší Kristininy knihovny, ale později byla z větší části skryta pod přilepeným pruhem papíru mladšího data. Podle velkolepého nápisu na titulním listě[105] byl katalog dokončen 12. června 1616. Opisovač, který není totožný s osobou, jež sepsala předcházející katalog, nebyl vždy úplně věrný originálu a často přeskakoval části Pretoriových poznámek o původu apod., takže v případě bádání v těchto katalozích by měl mít dotyčný pro srovnání přístup jak ke konceptu, tak k čistopisu.

Do tohoto katalogu dokončeného roku 1616 byly ještě v následujících letech dopisovány nové akvizice, a to jak samotným vlastníkem, tak jinou rukou. Dokonce jsou zde tu a tam vloženy volné listy s tituly nově zakoupených knih. Není možné rozhodnout, kdy byly tyto akvizice uskutečněny, ale řada z dotyčných knih byla vytištěna v letech 1618–19.[106]

Knihovna Jakuba Konráda Praetoria

Zkoumání uvedených katalogů a současně studium dochovaných knih z Pretoriovy knihovny ukazuje, že akvizice pocházely i z darů. Takto získal roku 1586 během pařížského pobytu titul Libri tres florum illustrium Aristotelis od Jacoba Bouchereaua, vytištěný předchozího roku ve Frankfurtu. Pod titulem je totiž uveden tento údaj: „Libellus mihi dono datus à Generoso Barone, Dno Victore ab Althan Lutet. Paris: Anno 1586.“ Knihu Universa medicina od Jeana Fernela z roku 1581 dostal v Besançonu od barona z Lichtenštejna, zjevně během téže francouzské cesty. Tato kniha je v obou starších katalozích uvedena s tímto údajem[107]: „Mihi dono datus â Illust: et Magnif: Barone Septimio â Lichtenstain Vesontioni Burgundiorum.“ Od jiného člena téhož rodu, svobodného pána Karla z Lichtenštejna dostal Goltzovo numismatické dílo Gaius Iulius Cæsar, vytištěné v Bruggách v roce 1563, dnes v uppsalské univerzitní knihovně.

Viaggio nell’India od Cesara del Federiciho, vytištěné v Benátkách roku 1587, dostal během své cesty Orientem, o čemž blíže referuje tento údaj: „Libellus mihi à Magnifico et Excellentissimo Viro D. D. Bartholmæo Pezen Roman. Imper. Rudolphi II tunc temporis oratoris Constantinopoli ad Portam Hosmannicam ibidem tunc et commoranti et Iter per Asiam minorem Syriam etc. in Terram S. et Aegyptum affectanti, dono datus Anno 1591.“ V univerzitní knihovně v Lundu se nachází dílo dříve patřící Pretoriovi, a to Expositio super sunulas Petri Hispania od Pedra Tatareta, vytištěné v roce 1504, které bylo také darováno, což vyplývá z obzvláště pečlivé datace, kterou Pretorius zapsal do knihy v tomto znění: „Hoc libro me donavit Nobilis et Generosus Dominus Theodoricus à Schlieben, Fürstewalde Anno 1584 Aprilis D. 5. H. 7. M. 15 p. M.“

Nejcennější přírůstky do knihovny byly však zakoupeny, a to buď v podobě nákupu větší či menší části nějaké soukromé sbírky, nebo přímo od knihkupců. Už jsme si všimli, jak Pretorius významně rozšířil svou knihovnu během pobytu v Paříži. Kromě už zmíněných titulů můžeme jmenovat ještě rukopis zakoupený v té době, který nazval „Arnoldi Rosarium manu scriptum antiquum, anno 1226 nunquam impressum“ a o němž si dále poznamenal: „Lutetiæ Parisiorum è Bibliotheca Consiliarij Regis à me comparatum.“ Bohužel zapomněl uvést také jméno onoho francouzského královského rádce, od nějž dotyčnou knihu koupil. K dalším knihám pořízeným od soukromých osob patří Biblicæ concordantiæ od Roberta Estienna, jejichž původ v katalogu zapsal jako „e Biblioth. Iacobi Palæologi emptæ”, a tudíž patřila pověstnému dobrodruhovi, který se na konci 16. století prezentoval na různých místech Německa, Sedmihradska, Polska a Moravy jako údajný potomek posledních řeckých císařů.[108]

Mezi posledními akvizicemi Pretoriovy knihovny, které byly nově zaneseny do katalogu z roku 1616, se nacházejí jednotlivé svazky odkoupené ze soukromých sbírek. Tak u zápisu Annotationes in Dioscoridem od Val. Corda stojí: „Ex bibliotheca D. Rhadeschinnsky“. Mezi knihami dochovanými z jeho sbírky jsem našel řadu příkladů, kdy Pretorius u titulů pořízených od knihkupců zaznamenal cenu, místo nákupu a rok.

Sbírka se však také někdy nepatrně zmenšila, když Pretorius daroval nějakou knihu příbuzným nebo přátelům, o čemž provedl zápis v katalogu. Tak se u titulu Theatrum orbis terrarum Abrahama Ortelia píše: „dono dedi Domino Leopoldo Leorino confessario et compatri meo pie defuncti“. Patrocinium pupillorum Germanico idiomate od Joose de Damhoudera, vytištěné ve Frankfurtu roku 1576, nese v katalogu tento údaj: „dono dedi Affini meo Paulo Tanchio á Tanckendörf“. Některé knihy také rozpůjčoval a jen s obtížemi je získával nazpět. Zejména jakýsi doktor Closius získal z Pretoriovy knihovny řadu děl, která se navrátila majiteli až po doktorově smrti. K takovým patří mj. Augustinova Opera, k nimž Pretorius poznamenal: „Concessi Domino D. Closio hunc authorem quo mortuo ad me redijt una cum alijs.“ U Joubertových Opera latina na téže stránce stojí: „Mortuo aut Domino Doctore Closio, Hæreditario iure item ad me meus redijt hic codex.“

I o velikosti své knihovny nás Pretorius informuje v katalogu. V několika málo případech totiž provedl inventuru a zapsal počet svazků ve sbírce. Taková inventura proběhla v roce 1610 a v roce 1614 pro část knihovny znovu. Při revizi, která se konala 22. června 1610, měla knihovna 927 „libros“, přičemž Pretorius zjevně počítá každý svazek, ať už obsahuje jedno nebo více děl, za jednu knihu. O tom provedl zápis na vnitřní straně předních desek nejstaršího katalogu a dále roztřídil knihy podle formátu. Folií bylo 231, ale při revizi z roku 1614, která se týkala jenom jich, počet vzrostl na 245, o čemž si zapsal: „Anno 1614 Martij D. 19 Recensui denuo libros meos in f. et recensiti sunt 245.“ V dalších letech se knihovna dále rozšířila a při součtu děl obsažených v katalogu z roku 1616 s novými akvizicemi se ukazuje, že sbírka čítala asi dva a půl tisíce děl, přičemž se nebere v úvahu počet svazků, pouze počet jednotlivých spisů, bez ohledu na to, zda jsou některé svázány dohromady. Sám Pretorius by při svém způsobu počítání jistě zdaleka nedosáhl tak vysokého čísla.

Na konci katalogu se nachází podivná sbírka knih, která zahrnuje asi dvacítku prací, jež nebyla považována za dostatečně důstojnou pro to, aby mohla patřit k vlastní knihovně, takže tvoří oddělenou skupinu. Knihy však byly započítány při inventuře roku 1610. Jedná se o sérii kacířských děl toho nejnebezpečnějšího druhu, novokřtěnské a antitrinitářské spisy. Jejich soupis zabírající tři strany je uveden zaříkáním „Vltimum occupat scabies“ a takto začíná: „Libri n: hi qui sequuntur, partim Anabaptistarum, partim Arrianorum, Pelagianorum, partim verò aliorum hæreticorum sunt, vt Antitrinitariorum etc., ex Latomi Brün: patruelis Rheti, Bibliotheca Arriani.“

I do hlavní sbírky se vloudilo tu a tam podobné kacířské dílo, o čemž Pretorius hned činí zvláštní záznam. U prací Symona Budného[109], které jsou uvedeny i mezi kacířskými spisy na konci katalogu, si na okraj poznamenal: „Hi libri sunt Arriani. Diaboli culi tergia(?) quibus Ariæ animam foetidam excernenti posteriora purgabat.“ Mezi kacířskými knihami zaznamenanými ve zvláštním soupisu nalezneme kromě Budného i osobnosti jako Dietrich Dorschen, Nicolaus Baruta, Franz Davidis, zakladatel unitářské sekty po něm pojmenované davidisté, Giovanni Valentino Gentile, Jacob Riccamatus a Bernardino Ochino, z valné většiny známí jako horliví přívrženci antitrinitářského hnutí. Tyto knihy byly pravděpodobně nakoupeny jistým Latomem, který stejně jako Pretorius sám žil v Brně, nebo odtud přinejmenším pocházel. O jeho osobě nemáme žádné informace kromě té, že byl bratrancem stejně neznámého Rheta.

V otázce vnější podoby knihovny byl Pretorius stejně zaujatý jako v případě samotného výběru literatury. Většina knih je velice elegantně ošetřena, ve vkusných vazbách a často na obálce s majitelovým supralibros ve zlatě. Toto supralibros sestává z jeho erbu s běžícím lvem a nápisem „D: Iacobus: Conrad: Praetorivs:“. Toto supralibros s erbem je mladšího data než dříve uvedené jednodušší supralibros s majitelovými iniciálami, jelikož lze nezřídka rozpoznat, že bylo vyraženo přes to předchozí. Podobu svazků Pretorius v katalogu také přesně uvádí, a to vč. barvy ořízky, zda mají sponu nebo stuhu, jaké jsou barvy atd. Tak např. o De topographia Constantinopoleos[110] Petra Gyllia víme, že kniha byla vázána „in membrana optima alba cum ligulis viridibus, ventre eiusdem coloris“.[111] Pod jménem autora Lobwasser se píše: „In weiss pergamen, vergilt vndt grün auffm Schnidt, mit gelben vnd grünen gemischten seidenen band.“ Tyto přesné a detailní popisy o vzhledu knih by mohly mít význam při identifikaci prací z Pretoriovy sbírky i při rekonstrukci ditrichštejnské knihovny.

Komentář: popisy vazeb také Pavlína Hamanová, O vazbách a knihovně brněnského lékaře a cestovatele Jakuba Konráda Praetoria z Perlenberku, Vlastivědný věstník moravský 30/1, 1978, s. 73-79.

Knihovna Jakuba Konráda Praetoria (konfiskace)

Není totiž pochyb, že sbírka, kterou dal dohromady Pretorius, byla začleněna do mikulovské knihovny a spolu s ní se dostala do Švédska. Není možné stanovit, jakou cestou se dostala ke kardinálu Ditrichštejnovi, zda ji koupil nebo získal jiným způsobem. Jednou z možností by mohla být i domněnka, že knihovna byla zabavena, protože patřila protestantské rodině, k čemuž došlo během urputného náboženského pronásledování, jemuž byli evangelicky smýšlející obyvatelé Čech a Moravy vystaveni po pádu zimního krále a po přijetí rozsáhlých opatření, mezi něž patřilo např. zničení veškeré literatury, která jakýmkoli způsobem zobrazuje kacířské tendence. Velká část české národní literatury takto skončila v troskách. Snaha vystopovat a zničit všechno, co nějak souviselo s kacířskými vyznáními[112], byla realizována veřejnými vyhláškami, aby lidé přinášeli všechny knihy a nechávali je prozkoumat na tomu vyhrazených místech, ale i nesmírně brutálními domovními prohlídkami. Tato likvidace knih v císařských zemích probíhala ve 20. letech 17. století i později. Velkou pečlivost při této činnosti prokazovali zejména jezuité. Možná i mocný olomoucký biskup využil příležitosti rozšířit si vlastní sbírku začleněním dobře vybavené Pretoriovy knihovny. Není to absolutně nemožné, ale pravděpodobnější je, že ji Pretoriovi dědicové po jeho smrti kardinálovi prostě prodali.[113] Kdy k tomu došlo, nelze přesně určit. Přesto lze s jistotou říct, že se tak nestalo před srpnem 1622. Výše uvedený seznam knih patřících Pretoriovým synům je otcem datován 11. srpna 1622.[114] Byl tedy ještě naživu a stále vlastnil knihovnu. Ta však pravděpodobně nejspíš jen pár let poté změnila majitele. Nasvědčuje tomu mj. fakt, že do hlavního katalogu nebyly zaznamenány žádné knihy vytištěné po r. 1620 a že akvizice skončily na začátku 20. let.

Komentář: Jak dodatečně uvádí i Walde v poznámkách, Praetoriovi byl jakožto účastníkovi protihabsburského povstání konfiskován majetek z jedné pětiny. Praetoriova dcera v květnu 1624 (to dobou byl již Praetorius po smrti) dosáhla u generální komise rozhodnutí, že bude konfiskována jen knihovna a sbírka mincí a zbytek majetku jí bude ponechán. Ditrichštejn byl pověřen, aby nechal pořídit soupis knihovny, který poslal císaři do Vídně, ten však nakonec knihovnu postoupil Ditrichštejnovi. Ten nepochybně získal její podstatnou část, byť některé jednotliviny zůstaly i na českém území, viz Pavlína Hamanová, O vazbách a knihovně brněnského lékaře a cestovatele Jakuba Konráda Praetoria z Perlenberku, Vlastivědný věstník moravský 30/1, 1978, s. 73-74, 76-77.

Důkaz pro to, že se Pretoriova knihovna později dostala do Mikulova, spočívá především v tom, že větší počet knih, které Pretoriovi patřily a později byly nalezeny ve švédských sbírkách, má rovněž exlibris ditrichštejnské knihovny, pruh papíru nalepený na titulním listě s nápisem „Ex Bibliotheca Cardinalis ac Principis à Dietrichstain“. Už Dudík naznačuje uvažování v tomto směru[115], když mj. poukazuje na to, že hlavní katalog Pretoriovy knihovny byl nalezen v inventáři mikulovské knihovny sestaveném Bussowem.[116] To, co však tuto otázku objasňuje zcela, je přítomnost ditrichštejnských exlibris v celé řadě Pretoriových knih.[117] To, že ne všechny jsou jím opatřeny, pouze nasvědčuje, že tento typ označování vlastníka nebyl použit u všech knih kardinálovy sbírky, čehož je příkladem řada jiných ditrichštejnských knih, jejichž vlastnictví je jisté.

Pro mou teorii o pozdějším osudu Pretoriovy knihovny hovoří ještě jeden důkaz, a to, že se na řadě z jeho knih nachází hřbetní signatura ditrichštejnské knihovny, především pak u sto dvaceti svazků z moravské kořisti, které byly roku 1648 poslány z Královské knihovny do Uppsaly, jsou to povětšinou jediné knihy, kterým tyto staré signatury nebyly vyškrabány. Kromě toho se především v Uppsale nachází větší množství knih z daru De la Gardieho, na nichž jsou ještě patrné stopy původních ditrichštejnských signatur nahrazených novějšími písmennými signaturami Vossiovými. Tato díla se nacházejí v několika různých odděleních.[118]

Životopis Marcuse Becka z Leopoldsdorfu

Jinou větší soukromou sbírku, kterou získal kardinál Ditrichštejn, vlastnili příslušníci rakouského šlechtického rodu Becků z Leopoldsdorfu. První z tohoto rodu, na nějž máme ve švédských knihovnách dochovanou literární památku, se jmenoval Marcus Beck a měl důležité zaměstnání v civilní správě dolnorakouského vévodství.[119] Narodil se roku 1491, v roce 1506 se zapsal na univerzitu v Tübingen, kde se roku 1509 stal magistrem. Odtud se vydal do Vídně, kde pobýval v letech 1510–12 a následujícího roku získal pozici ve státních službách jako zemský prokurátor v Dolním Rakousku. O dva roky později získal doktorát z obojího práva. Arcivévoda Ferdinand ho roku 1522 jmenoval svým rádcem a prokurátorem komory.

Marcus Beck vlastnil nezanedbatelný majetek a vynakládal velké částky na nákup pozemků, především zámku a usedlosti Leopoldsdorf, které získal roku 1523. V této souvislosti dostal od arcivévody Ferdinanda, u nějž se zjevně těšil velké přízni, přidělený přídomek „von Leopoldsdorf“, jejž připojil za rodinné příjmení Beck. Péči o nově nabytý majetek věnoval velice podnikavý Beck hodně úsilí. Zámek Leopoldsdorf prošel rozsáhlou rekonstrukcí, aby se mohl stát důstojným sídlem rodu, a plocha nemovitosti se zvětšovala nákupem okolních pozemků. Už v roce 1519 si Beck koupil dům ve Vídni, který však o tři roky později spolu s velkou částí rakouského hlavního města zničil požár. Tím přišel Beck o větší část zařízení domu, zachránila e pouze knihovna a vybrané šatstvo. Ve státní službě povýšil roku 1526 na správce zemských komorních statků pro Dolní Rakousko a roku 1539 na kancléře Dolního Rakouska. Roku 1530 byl svým pánem králem Ferdinandem [císař Ferdinand I.] pasován na rytíře. Zemřel v roce 1553 v Leopoldsdorfu, kde je také pochován.

Komentář: Marcus Beck je znám především svojí úřední kariérou u císařského dvora, méně známá je jeho role mediátora mezi univerzitou a královským dvorem a jeho vztahy k výrazným osobnostem intelektuálního prostředí tehdejší Vídně. K jeho úřední činnosti Christine Möschl, Dr. Marcus Beck von Leopoldsdorf. Ein Staatsmann Ferdinands I. (1491–1553). Dissertation, Wien 1969. Podrobný životopis Marcuse Becka a rekonstrukce jeho vztahu ke knižní kultuře Lenka Veselá: Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596)a jeho knihovna. Praha 2016, s. 24-41 (německy Ritter und Intellektueller – Hieronymus Beck von Leopoldsdorf (1525–1596) und seine Bibliothek. Frankfurt am Main 2017).

Životopis Hieronyma Becka z Leopoldsdorfu

Jeho syn Hieronymus Beck z Leopoldsdorfu se narodil roku 1525, v roce 1544 se zapsal na univerzitu v Padově a v letech 1546–50 podnikl dlouhou cestu přes Německo, Francii, Belgii, Anglii, Španělsko, Itálii, Kypr, Malou Asii, Arábii a Egypt. V Konstantinopoli se mu podařilo za nemalou cenu koupit dva vzácné turecké rukopisy: „Res gestæ familiæ Ottomanæ“ a „Reges Arsacidarum“, které po návratu do vlasti předal svému králi. První z nich se dosud nachází ve dvorské knihovně ve Vídni. Možná je to tento nebo jiný podobný rukopis, který Beck získal při téže příležitosti, který vyšel tiskem ve Frankfurtu pod titulem Annales sultanorum Othmanidarum, neboť o něm se výslovně píše, že byl roku 1551 dovezen do vlasti z Konstantinopole Hieronymem Beckem z Leopoldsdorfu. Toto vydání je vytištěno v kvartovém formátu, ale roku 1590 vyšlo u stejného nakladatele ve Frankfurtu německé vydání ve foliu, v němž je v předmluvě uvedeno, že originál rukopisu byl „von hiebevor im Titul ernennter Adelsperson, Ro: Key: Mat: Hof Camer Rath, Herrn Jeronymus Becken von Leupoldstorff, vor 39. Jarn ausz Türckey in Teutschlandt gebracht“. V Uppsale se nachází exemplář jak tohoto vydání, tak nové edice z následujícího roku, které oba patřily Hieronymu Beckovi osobně, zatímco původní vydání z roku 1588 pochází z knihovny jezuitské koleje v Olomouci. Všechny tři patří k dubletům z moravské kořisti, které byly roku 1648 poslány do Uppsaly z Knihovny královny Kristiny.

Komentář: Podle pozdější zprávy Johanna Löwenklaua Hieronym Beck už v roce 1551 při předání rukopisů žádal císaře, aby tureckou kroniku nechal „pro veřejný užitek“ přeložit do latiny nebo němčiny. K tomu ale došlo až mnohem později a za jiných okolností: Gaudierův stručný výtah vyšel bez Beckova vědomí a v nekvalitní podobě ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1567. Poté, co se Hieronym Beck o existenci překladu dozvěděl (pravděpodobně až v roce 1586) obrátil se na Johanna Löwenklaua, aby se ujal nového překladu do latiny. Výsledkem bylo rozsáhlé dílo, které se pro západní Evropu nadlouho stalo základním pramenem pro dějiny Turecka. Detailně ke genezi celé této kauzy a o vztahu H. Becka s J. Löwenklauem Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 254-256.

Několik let po návratu nastoupil Hieronymus Beck do státní služby jako komorní rada. Zdá se, že v tomto zaměstnání nebyl příliš spokojený, jelikož se opakovaně pokoušel dosáhnout uvolnění, což se mu také podařilo roku 1568. Už následujícího roku však znovu nastoupil do služby, tentokrát jako nejvyšší velitel zásobování, což byl obzvlášť náročný úřad. Byl stejně zámožný jako jeho otec a zdá se, že několikrát podpořil coby bankéř svého královského pána a poskytl mu velké peněžní částky, za tyto služby pak dostal jako náhradu pozemky v zástavě. Svůj nemovitý majetek značně rozšířil i přímými koupěmi, tak získal roku 1568 usedlost Ebreichsdorf, na jehož zámek a sad vynaložil velké peníze. Naopak roku 1570 prodal dům ve Vídni zděděný po otci. Hieronymus Beck byl třikrát ženatý a zanechal po sobě několik synů, kteří všichni sloužili jako důstojníci císařského vojska. Majetek zděděný po otci se však asi rychle rozplynul, neboť už roku 1600, čtyři roky po otcově smrti, musel syn Joachim, který zdědil Leopoldsdorf, rodové sídlo prodat. Rodině zůstal Ebreichsdorf, ale i ten ztratili v roce 1629, kdy byl poslední žijící mužský potomek Marcus Eberhard, Hieronymův nejmladší syn, přinucen z důvodu finančních potíží zříct se majetku. S jeho osobou vymřel rod po meči roku 1631.

Komentář: Biografická skica a popis sběratelských aktivit Hieronyma Becka, viz Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 41-70.

Knihovna Marcuse Becka z Leopoldsdorfu

Jak starší Marcus Beck, tak Hieronymus měli široké literární zájmy a byli velice vzdělaní. O mladším z nich se rovněž tvrdilo, že měl rozsáhlé jazykové znalosti. Zdá se, že u otce šlo hlavně o odborné zájmy, jimž dominovalo římské a kanonické právo, které je zastoupeno i v pozůstatcích jeho knihovny. Větší část knih, které patřily Marcusi Beckovi, není tak snadné najít a jejich původ byl až doposud badateli přehlížen. Nicméně pouze v Uppsale se nejspíš nachází alespoň padesátka obřích svazků, prakticky výhradně právnické literatury, které byly bezpochyby majetkem Marcuse Becka. Třináct z těchto svazků lze najít mezi inkunábulemi[120], které s výjimkou několika málo knih z jiných oborů zůstaly v neporušené řadě v právnickém oddělení uppsalské Caroliny. Mezi inkunábulemi v Královské knihovně se rovněž nachází minimálně pět svazků, které patřily Marcusi Beckovi staršímu, a mezi právnickou literaturou vydanou po roce 1500 asi další desítka prací. Kromě toho jsem zaznamenal pár exemplářů v ostatních odděleních.[121] Veškeré tyto knihy jsou na přední ořízce opatřeny exlibris v podobě inkoustem napsaného monogramu MB, které spolu se signaturou Q z Kristininy knihovny na hřbetě většinou představuje jediný vnější znak původu, který nám může podat zprávu o minulosti těchto knih.[122] Naštěstí je v několika z těchto knih zaznamenané i jméno vlastníka, což nám poskytuje rozhodující důkaz o jejich původu. Exemplář Digestum vetus per Baptistam de Tortis, vytištěný v Benátkách v roce 1507 má na titulním listě zapsané jméno M. Beck s letopočtem 1513 a motto „Gleich wert lang“. Dílo se nachází v uppsalské univerzitní knihovně. V Královské knihovně nese Sextus liber decretalium 1503 a 1511 kromě monogramu i jméno M. Beck a letopočet 1513. Nemělo by tedy být pochyb o tom, že všechny knihy označené MB pocházejí z knihovny Marcuse Becka staršího.

Některé z nich dříve patřily licenciátovi práva Wolfgangu Gwärlichovi, zesnulému roku 1509, který působil jako přísedící dvorského soudu ve Wiener Neustadtu.[123] Sbírky inkunábulí jak v Královské knihovně, tak v Uppsale zahrnují knihy, které jsou zdobené jeho exlibris tvořeným dřevorytem i opatřené jeho jménem. Gwärlich roku 1509 zemřel, a jak už víme z předchozího líčení, Marcus Beck v letech 1510–12 pobýval ve Vídni, je tedy pravděpodobné, že právě v této době odkoupil část nebo možná celou sbírku, která po Gwärlichovi zůstala, jež očividně sestávala právě z té literatury, která mohla být Beckovi v jeho úřednickém zaměstnání užitečná.

Komentář: Vzhledem k nápadné shodě vazeb knih prokazatelně pocházejících z knihovny Gwärlicha s vazbou dalších prvotisků z knihovny Marcuse Becka, které ale Gwärlichovo exlibris nemají, se domnívám, že i podstatná část ostatních dochovaných knih Marcuse Becka pocházela z Gwärlichovy pozůstalosti a že zřejmě získal podstatnou část, či přímo celou knihovnu Wolfganga Gwärlicha, viz Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 37-38.

Knihy z Gwärlichovy sbírky, které jsou dnes v Uppsale, pocházejí z daru Magnuse de la Gardieho. Rovněž nesou písmennou signaturu Kristininy knihovny. Tím, že víme o Beckově monogramu a o tom, že jeho sbírka byla včleněna do ditrichštejnské knihovny, a zároveň víme o hřbetních signaturách Kristininy knihovny, máme možnost vysledovat minulost těchto knih v souvislém sledu od konce 15. století až do dneška, bez uvedených pomůcek bychom měli mezeru mezi rokem 1509, kdy zemřel Gwärlich, až do roku 1654, kdy se knihy v souladu se zápisem na titulním listě nacházely v majetku Magnuse Gabriela de la Gardieho.

Kromě odborné literatury právnické jsem zaznamenal ještě několik svazků jak v Uppsale, tak ve Stockholmu, které patřily Marcusi Beckovi staršímu. Například Catholicus cathechismus od Friderica Nausey, ve formátu folio, vytištěný v Kolíně nad Rýnem v roce 1543, dnes v Královské knihovně, má toto věnování na předních deskách: „Ad nobilem magnificum et strenuum virum Dn. Marcum Becken a Leopoldstorff Decurionem et Doct. Rom. Regis Consiliarium et Inferioris Austriæ cancella[rium].“ Toto dílo je navíc opatřeno exlibris ditrichštejnské knihovny. V katalogu Knihovny královny Kristiny[124] je zaznamenán papírový rukopis ve foliovém formátu s titulem Marci Beck Repertorium juris, který je dozajista stejného původu. Z knih v Uppsale patřil Marcusi Beckovi podle monogramu na přední ořízce titul De germanium origine od Mutia, vytištěný v Basileji roku 1539, svázaný společně se spisem De vita Scanderbegi, vytištěným roku 1537 ve Štrasburku. Tato kniha patří ke sto dvaceti svazkům, které dorazily do Uppsaly roku 1648 a které dříve nesly signaturu P 240, jenže ta byla odstraněna pozdějším přetištěním titulu na hřbetu. Jak z Beckova monogramu, tak ze skutečnosti, že tytéž dvě knihy vytištěné na různých místech a svázané dohromady, jsou zaznamenány v soupisu oněch sto dvaceti zaslaných svazků, vyplývá, že právě tento exemplář se sem dostal spolu s dublety z Královské knihovny.[125]

Komentář: Celkovou velikost knihovny Marcuse Becka můžeme jen odhadovat, nejspíš šlo o několik desítek, maximálně stovek knih, rekontrukce knihovny Marcuse Becka a jeho čtenářských priorit Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 33-41.

Knihovna Hieronyma Becka z Leopoldsdorfu

Máme-li Marcuse Becka považovat za zakladatele rodinné knihovny, pak byl jeho syn Hieronymus tím, kdo z ní udělal knihovnu všeobecnou. Zjevně mu nestačilo vlastnit sbírku právnické literatury. Už jsme si všimli, že jeho úřednické zaměstnání nedokázalo udržet jeho zájem, tíhl k jiným oblastem, především k humanitním vědám, a v jeho knihovně jsou proto také hojně zastoupené. Platí to především pro historii a její pomocné disciplíny, ty jsou v knihovně reprezentovány nejvíce. Kromě humanitních oborů se s jeho jménem přirozeně setkáváme i mezi teologickou literaturou a také mezi přírodovědou a medicínou. Své jméno zanášel obvykle dolů na titulní list, kde bylo později tu a tam přelepeno pruhem papíru, který v ditrichštejnské knihovně představoval běžnou podobu exlibris. V jiných případech Beckovo jméno chybí, nicméně pro určení původu je rozhodující typ vazby, který je u velké části jeho sbírky tentýž. Občas Beck provedl záznam, většinou na konec knihy, o roku akvizice a místu nákupu. Tak např. nese Historien des Königreichs Hispanien, vytištěná v Mnichově roku 1589 ve foliovém formátu, dnes v Univerzitní knihovně v Uppsale, kam se dostala jako součást de la Gardieho daru, zápis „den 11 Maj A:o 90 zu Lintz f. 2 fl. vngebunden“. Kromě této poznámky zapsané Beckovým rukopisem je známkou původu jen vazba. Basilejské vydání Livia z roku 1535, které také patřilo Magnusi Gabrielovi de la Gardiemu, nese Beckovo jméno s douškou „Emi Viennæ Austriæ xx solidis“. Exemplář spisu Joosta Lipse De militia romana, vytištěný u Moreta v Antverpách roku 1596, dnes v lundské univerzitní knihovně, má jméno Hieronyma Becka na titulním listě a na konci zápis „Den 10 feb. 96 zu Wien ungebunden pro 5 fl.“.[126] Toto dílo, které nasvědčuje tomu, že Beckův zájem o zdokonalování knihovny se udržel až do konce, je nejspíš jednou z jeho posledních akvizic, protože téhož roku zemřel.

Komentář: Knihovna Hieronyma Becka, která byla do nedávné doby známá jen na základě Waldeho údajů, byla intelektuálně orientovanou knihovnou mimořádnou i v celém středoevropském prostoru. Dějinám této knihovny, její virtuální rekonstrukci na základě dalších pramenů a výzkumu intelektuálního horizontu jejich majitelů je věnována monografie Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016. Zde dochované exempláře z knihovny Hieronyma Becka.

V katalogu knihovny královny Kristiny[127] je zaznamenán papírový rukopis v kvartovém formátu s titulem „Hierony: Becken von Leopolsdorff, Nativitet“, který zjevně patřil do jeho sbírky. Nejsme schopni určit, kolik mohla obsahovat kodexů, jelikož nemáme k dispozici ani jeden z původních katalogů Beckovy knihovny. Rukopisem, který do ní jistě patřil, a s mikulovskou sbírkou pak přišel do Švédska, je „Descriptio peregrinationis Georgii Huszthi“, dnes v Bibliotheca reginæ ve Vatikánu, který Dudík ve svém díle Iter Romanum zahrnuje do rožmberské knihovny.[128] Tento rukopis obsahuje věnování v tomto znění: „Magnifico D. Hieronymo Beckh a Leopoldsdorff S. Rom. Cæs. Reg. Maiest. Consiliario, Cameræ aulæ et supremo annonæ præfecto, Georgius Huszti de Raszinya S. P. D. dto. in Sarendorff die 27 Octob. 1566.“ Jako důvod předchozí rožmberské provenience tohoto rukopisu uvádí Dudík vazbu a písmena Ms na hřbetu, podle jeho předpokladu zapsaná rukou Václava Břežana. Současně však poukazuje na to, že svazek postrádá ražbu na deskách, která je u knih z rožmberské knihovny obvyklá. Ke vzhledu vazby se nemohu vyjádřit, jelikož jsem neměl příležitost knihu vidět, ale mělo by být jisté, že signatura Ms na hřbetě nepochází od Břežana, ale je prostě signaturou, kterou byly opatřeny rukopisy v Knihovně královny Kristiny kolem roku 1650 Isakem Vossiem nebo některým z jeho asistentů.[129]

Komentář: V Beckově knihovně se nacházelo minimálně 64 rukopisů, z nichž podstatná část reflektovala jeho osobní zájmové priority a dokládají i jeho kontakty s vídeňskými intelektuály z prostředí univerzity a císařského dvora. Hieronymus Beck prokazatelně vlastnil i výše zmíněný cestopis Georgia Huszthiho, viz Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 112-118, 195-196 a 436-437.

Většina ve Švédsku dochovaných knih, které patřily Hieronymu Beckovi, by měla být k nalezení v Královské knihovně. Ale nemálo takových se nachází i v Uppsale. Zejména knihovna de la Gardieho, která poskytla většinu toho, co dnes v Carolině pochází z kořisti posledních let třicetileté války, obsahovala poměrně vysoký počet knih z této sbírky, které lze podobně jako ostatní knihy z české a moravské kořisti snadno rozpoznat díky Kristininým signaturám. I mezi dublety zaslanými roku 1648 z Královské knihovny se nachází řada děl ze sbírky Hieronyma Becka, o čemž svědčí jak zanesené jméno, tak vazba a ditrichštejnské signatury na hřbetě. Stejně tak často nacházíme svazky z téže sbírky, která zjevně patřila k významnějším akvizicím ditrichštejnské knihovny, i v jiných švédských knihovnách, jež získaly podíl na bohaté kořisti z Moravy, jako Lund, Strängnäs a Västerås. Nemáme však žádné přesné číslo, kterým bychom udali její velikost, jelikož, jak už bylo uvedeno, všechny katalogy Beckovy knihovny zmizely, ale pokud dochované zbytky porovnáme s tím, kolik se toho zachovalo z Pretoriovy knihovny a ze třetí velké Ditrichštejnovy akvizice, tedy Dudithovy sbírky, zdá se, že Beckova sbírka byla nejspíš z těchto tří nejmenší, nicméně rozdíl co do velikosti mezi ní a Pretoriovou nebyl zvlášť velký. Jistě byla výrazně větší než ostatní sbírky, které se kromě tří uvedených dostaly do kardinálova vlastnictví.

Komentář: Až do nedávné doby nebylo možné o velikosti původní knihovny v Ebreichsdorfu říci nic určitého. Teprve nález částečného opisu původního nedochovaného katalogu, který pořídil na počátku 17. století rožmberský knihovník Václav Březan, v kombinaci s údaji o dochovaných exemplářích, umožnil kvalifikovaný odhad velikosti ebreichsdorfské knihovny. Ta se pohybovala okolo 2500 titulů. Více Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 83-84.

O osudu Beckovy knihovny bezprostředně po Hieronymově smrti nejsou k dispozici žádné bližší informace, patrně nějaký čas zůstala ještě v majetku rodiny, ale není známo, že by se některý ze synů o ni dále zajímal nebo nějak významně přispěl k jejímu rozšíření. Zaznamenal jsem jen ojedinělé svazky, které patřily poslední mužské generaci rodu, Hieronymovým synům, které však byly jejich majetkem ještě za otcova života. Tak je v uppsalském exempláři Historia de las civiles guerras y rebellion de Flandes od Pedra Corneja, vytištěném v Praze roku 1581, uvedeno jméno majitele Christof Beck von Leopoldsdorff a letopočet 1581. Dialectica Augustina Hunnäa vydaná v Antwerpách roku 1575, dnes v univerzitní knihovně v Lundu, nese nápis „Joachimo Beck a Leopoldstorf Anno Domino 1583“, a zároveň má ditrichštejnské exlibris. Tyto sporadicky se vyskytující knihy, které patřily posledním nositelům jména Beck, mohou pouze stvrdit náš předpoklad, že v jejich době se rodinná knihovna nijak významně nerozšiřovala zřejmě proto, že nijak zvlášť nepěstovali literární zájmy nebo jim ekonomická situace neumožňovala větší nákupy knih. Pravděpodobně oba tyto důvody přispěly k negativnímu výsledku týkajícího se akvizic.

Proto lze předpokládat, že zájemce o koupi byl vítán. Takový se objevil v osobě milovníka knih, olomouckého biskupa kardinála Františka z Ditrichštejna, jehož nejspíš zastupoval schopný a pro věc zaujatý knihovník Dingenauer. Bohužel nevíme o tom, kdy k prodeji došlo, ale pravděpodobně se tak stalo v souvislosti s ekonomickou tísní posledního člena rodu Marcuse Becka ve 20. letech 17. století a možná k tomu mohlo dojít současně s prodejem Ebreichsdorfu roku 1629. Že byla knihovna rodu Beckových opravdu převezena do Mikulova, jednoznačně vyplývá ze skutečnosti, že velké množství knih, především těch, které patřily Hieronymu Beckovi, jsou také opatřeny exlibris ditrichštejnské knihovny nebo nesou její signaturu na hřbetu. V univerzitní knihovně v Lundu, kterou jsem z bibliografického hlediska prozkoumal nejpodrobněji a zaznamenal jsem všechny knihy pocházející z válečné kořisti, jsem našel řadu děl patřících Hieronymu Beckovi opatřených pruhem papíru s nápisem „Ex bibliotheca cardinalis ac principis à Dietrichstain“.[130]

Komentář: K vlastnímu prodeji knihovny Hieronyma Becka došlo skutečně v době jednání Marcuse Eberharda o prodeji Ebreichsdorfu švagrovi Georgu Ehrenreichovi z Zinzendorfu. Zřejmě tehdy (někdy mezi lety 1625–1629) došlo k prodeji knihovny kardinálovi z Ditřichštejna, více o okolnostech prodeje Lenka Veselá, Rytíř a intelektuál: Hieronym Beck z Leopoldsdorfu (1525-1596) a jeho knihovna. Praha 2016, s. 261-267.

Osobní knihy Františka z Ditrichštejna

Minimálně dvě třetiny ditrichštejnské knihovny v podobě, v jaké se nacházela v okamžiku kardinálovy smrti roku 1636, nejspíš tvořily akvizice řady soukromých sbírek. Zbývající část tvořilo jak dědictví po otci, tak nově nakoupená literatura. Určitý počet děl získala knihovna darem. Je zjevné, že mnozí autoři posílali kardinálovi své knihy s věnováním, protože chtěli získat pozornost tohoto mocného a vlivného muže. Nově nabyté a svázané knihy díky ditrichštejnskému erbu na deskách poukazují na fakt, že byly pořízeny přímo, a nikoli spolu s jinou knižní sbírkou. Tato razítka či supralibros na deskách se vyskytují ve třech podobách; nejběžnější se zpravidla nachází na bílé vazbě z ovčí kůže se slepotiskem a sestává ze zlatého vavřínového věnce s kardinálovým erbem uvnitř, se dvěma srpy, které se takřka podobají zakřiveným šavlím, a s kardinálským kloboukem nad sebou. Zbývající dva typy jsou si velmi blízké, pouze se liší velikostí a různými nápisy. Z těchto supralibros, která se vyskytují velmi vzácně, jsem našel jen pět exemplářů. Vypadají následovně: v oválu tvořeném jedním nebo dvěma řádky písma je kardinálský klobouk a pod ním štít s kardinálovým erbem olomouckého biskupa. Jednořádkový nápis v oválu zní: „Franciscvs Cardinalis a Dietrichstain Episcopvs Olomvcensis Princeps“. Dvouřádkový nápis je výrazně podrobnější. V prvním, vnějším řádku se píše „Presbiter Cardinalis a Dietrichstain Episco. Franciscvs miseratione divina Romane eccle. tit. S. Silvestri“, ve vnitřním řádku pak „Cæsari Mais. Consiliarivs Cappl. Boemiæ Comes et Olomvcensis Princeps“. Obě díla s tímto ditrichštejnským supralibros na deskách, která jsem nalezl, byla později v majetku jezuitské koleje v Olomouci. Jedno z nich je dnes v univerzitní knihovně v Lundu, jedná se o exemplář Porfyriova Phoenicis Isagoge, vytištěného v Kolíně nad Rýnem roku 1600. Kniha dále patřila Janu Fridrichovi, svobodnému pánu z Breuneru, olomouckému kapitulnímu děkanovi, který ji roku 1638 daroval jezuitské koleji. Pravděpodobně se jednalo o dar od kardinála Breunerovi, který byl v kapitule jeho nejbližším podřízeným. Druhá kniha je sbírka řeckých Apothegmat, vytištěná v tyrolském Brixenu, která se dostala do majetku jezuitské koleje roku 1614 a dnes je uložena v Královské knihovně. Libellus in concionem Simonis Mann Lutherani od Johanna Raphaela, vytištěný v Olomouci roku 1617, má exlibris na deskách menšího typu, dnes je uložen ve Västeråsu.[131] Kromě těchto vnějších a vzácnějších exlibris se, jak už bylo uvedeno, ve velké části knih z ditrichštejnské sbírky nachází pruh papíru s nápisem „Ex Bibliotheca Cardinalis ac Principis à Dietrichstain“ nalepený na titulním listě, přičemž nápis je v jednom řádku u formátu folio nebo kvart či ve dvou řádcích u menších formátů.

Komentář: Další dochované exempláře se supralibros Františka z Ditrichštejna.

Knihovna cisterciátského kláštera ve Ždáře

Mezi knihami z Mikulova lze ve švédských sbírkách najít také několik exemplářů, které dříve patřily cisterciáckému klášteru Marienborn v Sársku [jedná se o cisterciátský klášter ve Žďáře nad Sázavou]. Ten během reformace prodělal úpadek a četné pokusy o znovunastolení lepších poměrů skončily nezdarem, pročež kardinál Ditrichštejn nechal se souhlasem papeže i císaře klášter začlenit do svého alodia výměnou za dříve koupené pozemky, které přenechal biskupskému stolci v Olomouci. To se stalo roku 1616 [správně 1614].[132] Pravděpodobně přitom také zabavil klášterní knihovnu, neboť ve sbírkách inkunábulí v Uppsale[133] i ve Stockholmu[134] nalezneme řadu děl, která na počátku 16. století zakoupil pro klášter opat Veit a z nichž dvě mají také exlibris ditrichštejnské knihovny.

Komentář: Další exempláře se nachází také v Královské knihovně v Kodani, zde přehled dosud evidovaných exemplářů ze žďářského kláštera. Ke zrušení kláštera a zabavení knihovny detailně Bohumír Lifka, Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou, Brno 1964; viz také Burkhard Seuffert, Bibliothek und Archiv auf Schloss Nikolsburg in Mähren vor 1645, Zentralblatt für Bibliothekswesen 42, 1925; Tomáš Parma, Mikulovská knihovna Františka kardinála Dietrichštejna a její zánik r. 1646. Diplomová práce, Olomouc 2004, s. 32; Jan Tenora, První zánik cisterciánského kláštera ve Žďáře r. 1614. Brno 1916.

Štědrost, již tehdejší vyšší duchovenstvo prokazovalo prostřednictvím darů větších či menších částí svých knižních sbírek kostelům, jezuitským kolejím nebo klášterům, se u kardinála Ditrichštejna nijak výrazně neobjevuje, nicméně ji ani zcela nepostrádáme. Z těch několika málo institucí, kterých si v tomto ohledu všímal, se vyčleňuje kapucínský klášter v Mikulově, který sám založil. Klášteru daroval řadu knih, jež se dnes nacházejí ve studijní knihovně v Olomouci[135], do níž byla začleněna řada moravských klášterních knihoven, mj. i ta z mikulovského kláštera. Žádné dispozice týkající se kardinálova odkazu ohledně knih neexistují. V závěti, jíž byl dědicem nemovitostí i knížecího titulu stanoven synovec Maxmilián, není knihovna zmíněna vůbec.[136] Naopak se jí, byť nepřímo, týká jedno z kardinálem dříve sepsaných „letztwillige Erklärung“ z roku 1629, jímž přenechává všechna „mobilia“ v biskupských městech, hradech a zámcích, knihovny a další věci svému nástupci v úřadu, který z uvedeného nesmí nic prodat. Jeho vlastní knihy a spisy, později nečtené, měly být vydány mikulovskému knížeti, jenž byl na své straně odpovědný za předání všech spisů týkajících se olomouckého biskupství tomuto stolci.[137] Z klauzule o přenechání knih majiteli Mikulova lze vyrozumět, že dotyčnému coby hlavnímu dědici měla připadnout i knihovna.

Životopis Maxmiliána z Ditrichštejna

Po velice činném a prací naplněném životě zesnul František z Ditrichštejna 19. září 1636 v Brně, kde pobýval u příležitosti zasedání moravského zemského sněmu. V biskupském úřadě ho nahradil Jan Arnošt Platejs z Plattenštejna[138] a na světských panstvích synovec Maxmilián. Není známo, nakolik se nový majitel Mikulova nějak hlouběji zajímal o knihovnu v rodovém sídle, o niž bratr jeho otce tak vřele a s láskou pečoval. Nejspíš tomu tak nebylo, neboť pokud je mi známo, z knih dochovaných ve Švédsku, které patřily ditrichštejnské knihovně, nepřibyla do sbírky ani jedna během těch devíti let, které uběhly od strýcovy smrti do dobytí Mikulova Švédy roku 1645. A o založení nové knihovny, poté co byla předchozí vypleněna, z doby uvedeného knížete nevíme nic. V současnosti se sice v Mikulově, který je stále v majetku rodu Ditrichštejnů, nachází velice významná knižní sbírka, ale ta byla nashromážděna postupně během panování jednotlivých majitelů zámku. Osu nové knihovny tvoří bohatá sbírka prezidenta dvorské komory za Rudolfa II., Ferdinanda Hoffmanna, svobodného pána z Grünbüchlu, která byla na konci 17. století darována rodu Ditrichštejnů.[139] Možná také v Mikulově zůstala nějaká část původních knih.

Knihovna Theodora Bezy

V současné knihovně se nachází mj. sbírka knih švýcarského reformátora Theodora Bezy, zesnulého roku 1606, která obsahuje především důležité rukopisy věnované dějinám reformace.[140] Ve dvou švédských sbírkách, jmenovitě v Královské knihovně a v univerzitní knihovně v Lundu, jsem narazil na několik titulů z Bezovy knihovny[141], které patrně patřily k válečné kořisti. Všechny mají písmennou signaturu Kristininy knihovny na hřbetu, tudíž nejpozději kolem roku 1650 se už nacházely ve Švédsku. Pokud by se sem i tyto knihy dostaly spolu s ditrichštejnskou knihovnou, o čemž se neodvažuji vynášet jednoznačný soud, znamenala by přítomnost knih z Bezovy knihovny v současné mikulovské sbírce, že se Švédům nepodařilo odvézt původní ditrichštejnskou knihovnu celou, ale že část z ní byla zachráněna.

Komentář: Knihovna humanisty a kalvínského teologa Theodora Bezy se na Moravě nacházela od roku 1598, kdy ji její majitel prodal šlechtickému rodu pánů ze Zástřizl. Informace, že se Bezova knihovna nacházela v mikulovské knihovně po roce 1646, je mylný a pochází z (poměrně časné) záměny knihovny Františka z Ditrichštejna a pozdější ditrichštejnské knihovny, která v Mikulově začala vznikat až ve druhé polovině 17. století. Ke knihovně Theodora Bezy nejnověji Lenka Veselá – Marta Vaculínová, Die Bibliothek des Theodor Beza: verloren oder zerstreut? In: Gutenberg Jahrbuch 93, 2018, s. 208-227. Autorky studie, která je pokusem hypoteticky rekonstruovat její osudy v průběhu 17. století, dochází mimo jiné k závěru, že knihovnu Theodora Bezy získal v průběhu třicetileté války skutečně František z Ditrichštejna. Přílohou studie je také soupis dosud známých exemplářů z Bezovy knihovny.

Ditrichštejnská knihovna na českém území?

Také by se dalo uvažovat o tom, že kardinál měl část sbírky uloženou na jiném ze svých zámků nebo v některém z mnoha domů v Olomouci, Brně, Praze nebo Jihlavě[142] a že i odtud pocházejí knihy, které by se dnes případně mohly nacházet v mikulovské knihovně z doby Františka z Ditrichštejna. Podle obecného mínění nebylo ze staré sbírky zachráněno nic, ale patrně bude nejjistější nepovažovat tuto domněnku za důkaz bez předchozího výzkumu přímo na místě. Jelikož v minulosti nebyly k dispozici bližší informace o vzniku starší mikulovské knihovny, sotva si někdo mohl z případného jednotlivého nálezu (v současné sbírce) děl se jmény Dudithe, Pretoria a dalších, jejichž sbírky byly začleněny do starší ditrichštejnské knihovny, utvořit nějaký názor o vztahu těchto knih k původní sbírce. Teprve s těmito znalostmi a s využitím pomůcek, které představují staré knihovní signatury, lze po bližším zkoumání odpovědět na otázku, zda Švédové z nějakého důvodu mohli zanechat část knihovny na místě. Soudě podle současného stavu zůstal ušetřen archiv.[143] To vychází z nedostatečného zájmu Švédů o archiválie. Ale jak bylo zmíněno v úvodu, tento zájem nebyl absolutní, a kromě toho dostal Torstensson později přesné rozkazy ohledně zabavování archivů v dobytých místech.[144] Příčina skutečnosti, že ditrichštejnský archiv zabaven nebyl, musela spočívat jinde. Mohl být ukryt nebo se nacházet na jiném místě. Přítomnost velkého množství ditrichštejnských dopisů a dokumentů v archivu Alexandera von Erskeina[145] jasně naznačuje, že archiv přece jen neunikl zkáze celý. V současné době se uvedené dokumenty nacházejí na původním místě, k čemuž došlo jejich pozdější restitucí, která se týkala i jiných rakouských archiválií, jichž se Erskein zmocnil na různých místech.[146] Do Švédska a jeho veřejných sbírek se však z ditrichštejnského archivu patrně nedostalo nic s výjimkou katalogu uloženého dnes v Riksarkivet.[147]

Komentář: Detailně Jan Řezníček, Archiv a hlavní registratura Dittrichštejnů v Mikulově, Sborník archivních prací 26/2, 1976, s. 290-326 a Emil Schieche, Umfang und Schicksal der von Schweden 1645 in Nikolsburg und 1648 in Prag erbeuteten Archivalien, Bohemia 8/1, 1967, s. 111-133.

Knižní kořist z Moravy ve Švédsku

V roce 1648 nařídila královna Kristina přenechat univerzitní knihovně v Uppsale sbírku knih, která zahrnovala sto dvacet historických prací ve foliovém nebo kvartovém formátu.[148] Jelikož Královská knihovna [ve Stockholmu] předchozího roku obdržela velkolepý přírůstek v podobě kořisti zaslané z Moravy, naskýtá se ihned podezření, že dar musel zahrnovat knihy z olomouckých a mikulovských sbírek. Při bližším prozkoumání je to hned jasné; skoro všechny knihy, které lze dnes ještě dohledat, mají dole na hřbetě starou signaturu, písmeno P neboli označení oddělení, které v Bussowově inventáři mikulovské knihovny zahrnuje dějiny, a také číslo. Že jsou to právě tyto knihy, které dorazily roku 1648, vyplývá i z toho, že osoba, která knihy po jejich přijetí zapisovala v Uppsale do katalogu, poznamenala na kraj jejich čísla, která beze zbytku souhlasí s těmi, která se nacházejí na hřbetech knih označených signaturou P.[149] Z toho by se dalo soudit, že všechny patřily k mikulovské sbírce. Stejně nezpochybnitelné je to i u další velké části sbírky, totiž knih, které mají obvyklé ditrichštejnské exlibris nebo patřily Pretoriovi, Beckovi či Dudithovi, a dokonce i některé se jménem Giacoma Malipiera nebo Jeronýma Picinarda. Kromě nich je tu ještě téměř stejně velký podíl knih pocházejících z různých olomouckých knihoven, především z knihovny jezuitské koleje, ale i z kapitulní knihovny, sbírky premonstrátského kláštera v Hradisku či z majetku Michaela Pollingera a Sixta z Ottersdorffu. Dalo by se tedy předpokládat, že knihy z těchto sbírek se výměnou nebo jinak spojily s mikulovskými, nebo naopak že kardinál daroval několik ze svých knih opatřených signaturami těmto knihovnám. Poslední hypotézu však kalí skutečnost, že valná většina těchto děl byla v majetku olomoucké koleje už roku 1604, přičemž mnohé z nich předtím patřily Petru Illicinovi, Matyáši Appelbaumovi nebo Danielu Procheliovi. A že by je kardinál vlastnil ještě před nimi, je nemožné, jelikož se dostal na Moravu až v roce 1579. První předpoklad by mohl obstát, jelikož už jsme viděli příklad toho, že kardinál pro sebe zabavil knihy z klášterní knihovny. To byl případ cisterciáckého kláštera v Sársku. K takovému zabavení knih z jezuitské koleje mohlo sice dojít v ojedinělém případě, ale asi sotva se tak stalo v takovém rozsahu, jak napovídá těchto sto dvacet svazků. A jestli František z Ditrichštejna nějakým způsobem přišel ke knihám z jezuitské koleje nebo olomouckých klášterů, sotva to mohl být i případ pozdějšího majitele Mikulova. Knihy, které byly začleněny do sbírky jezuitské koleje nebo kapitulní knihovny v Olomouci po kardinálově smrti, se tedy nemohly dostat do Mikulova později. Možná by se dalo uvažovat o jednotlivě darované knize od majitele Mikulova, ale tam, kde je taková kniha i vytištěná po kardinálově smrti, je to vyloučeno. Mezi těmito sto dvaceti svazky máme minimálně dva, které jezuitská kolej získala až roku 1638, Ferdinandi II virtutes od Lamormainiho[150], vytištěné ve Vídni téhož roku, a Salianovo Annalium ecclesiasticorum epitome, vytištěné roku 1635 v Paříži a roku 1638 zapsané v katalogu koleje pod litt. 1 č. 137.[151] Třetí dílo, už dříve jmenované Eusebiovy Církevní dějiny, vytištěné v Praze roku 1594, které patřilo roku 1640 Michaelu Pollingerovi, vystřídalo od prvního zakoupení i další soukromé vlastníky.[152] Ani tyto knihy tedy nemohly být v Mikulově, ale přesto mají signatury téhož systému, který se používal v ditrichštejnské knihovně. Mělo by to tedy znamenat, že katalog nebo inventář vypracovaný Bussowem roku 1646 pro mikulovskou knihovnu zahrnuje i další knihovny zabavené v Olomouci? To zní a priori nepravděpodobně, neboť tolik času k inventarizaci knihoven v Olomouci, kam převezli i mikulovskou sbírku, nebylo, aby se stihlo přidělit signatury několika velkým knižním sbírkám včetně zapsání signatur s písmenem a číslem na hřbety. Mikulovská knihovna, tedy ta, kterou Bussow zaznamenal do inventáře, byla zabalena do 49 beden nebo sudů; celá zásilka, která dorazila do Stockholmu v létě 1647 a obsahovala veškerou literární kořist z Moravy, se skládala ze 105 různých sudů[153], což tedy ukazuje, že knihovna zanesená v Bussowově inventáři činila pouze část celé moravské kořisti.

Abychom vysvětlili tyto signatury, nezbývá jiná možnost než předpokládat, že k nějaké reorganizaci nebo k přiřazení nových signatur došlo až ve Stockholmu, poté co kořist z Moravy skončila v královnině knihovně. Je celkem přirozené, že její knihovník Freinsheim vzal systém ditrichštejnské knihovny jako základ nového uspořádání, protože to byla největší sbírka, která toho roku dorazila. Otázkou je, zda opravdu stačil provést celou reorganizaci knihovny, než své zaměstnání opustil a než dorazil další velký přírůstek do královniny knihovny v podobě válečné kořisti z Prahy. Nakolik můžeme soudit z toho mála dochovaného materiálu, nové signatury stihla dostat pouze historie, která se přinejmenším u Freinsheima ze všech oddělení těšila největšímu zájmu. Stopy původních ditrichštejnských písmenných signatur jsou sice k nalezení i v jiných odděleních – i přes pečlivé pokusy je vyhladit, ke kterým došlo během nového přidělování signatur o pár let později za Vossia –, ale pokud je mi známo, staré signatury se vyskytují výhradně na knihách, které původně patřily ditrichštejnské knihovně.

Úplně největší část knižních sbírek dopravených z Moravy byla vyhrazena pro královninu knihovnu, z níž byly vyřazeny a darem odeslány především dublety. V samotné ditrichštejnské knihovně se jich, jak už bylo uvedeno, nacházela celá řada, některé dokonce i v pěti exemplářích. Pokud k tomu připočteme bohatou sbírku z jezuitské knihovny v Olomouci, je jasné, že počet dubletů ještě vzrostl. Mikulovská knihovna oplývala dublety zvláště v oddělení historie. A zdá se také, že v nejbližších letech se z knihovny královny Kristiny vyřazovala a darem odesílala pouze historická literatura. To však může také vycházet ze skutečnosti, že pouze oddělení historie bylo v letech 1647–48 plně roztříděno. Kromě zmíněných sto dvaceti svazků darovaných roku 1648 uppsalské akademii nechala královna prostřednictvím Pera Braheho poslat akademii v Åbo (dnes Turku, pozn. překl.) 87 svazků rovněž historické literatury.[154] Podobné dary však nejspíš nedostaly knihovny ve Västeråsu a Strängnäsu, dokud nebyly uspořádány sbírky z Prahy. Alespoň co se týče Västeråsu, je možné konstatovat, že tamní část válečné kořisti má Vossiem přidělené písmenné signatury a že knihy pocházející z Olomouce, Mikulova a Prahy sem dorazily až po roce 1650. Ve Strängnäsu stejně jako ve většině ostatních knihoven byly staré signatury odstraněny pozdějším sjednocováním, přelepováním a přepisováním, takže v tomto případě nemůžeme stanovit dobu, kdy tyto knihy dorazily.

Uppsala obdržela z moravské kořisti jen malý podíl, což nejspíš vycházelo ze skutečnosti, že byla už předtím bohatě obdarovávána z dříve uloupených knihoven z Rigy, Pruska, Würzburgu a Mohuče. Oplývala především teologickou a právnickou literaturou. Oproti tomu měla větší potřebu historických pramenů, které se nacházely v bohaté míře především v mikulovské knihovně. Darem roku 1648 získala zvlášť cenné a dosud použitelné původní publikace, které zcela jistě zaplnily velkou mezeru v historické literatuře uppsalských sbírek.

Komentář: Ke knižním darům určeným pro Västerås a Strängnäs nejnověji Lenka Veselá, Užitečné, či nepotřebné? Knihy z Čech a Moravy jako dar královny Kristiny švédským vzdělávacím institucím v polovině 17. století, v tisku